Setkáváme se v předvečer Dne vojáků-psanců. Co se vlastně v Polsku 1. března slaví?
Prvního března 1951 bylo popraveno sedm členů velení konspirační organizace Svoboda a nezávislost (Wolność i Niezawisłość, WiN), v čele s Lukaszem Cieplinským. WiN byl přímým pokračovatelem Zemské armády a takzvaného Polského podzemního státu v době války. Toto datum bylo nakonec vybráno jako připomínka všech, kteří bojovali se zbraní v ruce nejen proti německé okupaci, ale pokračovali v boji i proti okupaci sovětské. Tedy těch, pro které se vžilo básnické označení vojáci-psanci (Żołnierze Wyklęci), i když mně osobně to nepřijde příliš šťastné.
Jde o relativně nový svátek, byl ustavený před pouhými pěti lety. Proč vlastně vznikl?
Iniciativa je starší, o jeho vznik se zasazoval už dávno předseda Institutu národní paměti Janusz Kurtyka a myšlenku si pak vzal za svou prezident Lech Kaczyński. Nicméně oba zemřeli během letecké katastrofy u Smolensku, a tak definitivní podobu zákona o novém významném dni podepisoval až prezident Bronisław Komorowski. Ukazuje to mimochodem na jistý symbolický konsenzus v rámci politického spektra…
Nicméně stejně mluvíme až o konci první dekády 21. století. Bylo povědomí o protikomunistickém odboji živé například na přelomu osmdesátých a devadesátých let?
Samozřejmě. Velká část generace Solidarity byla vychována v tomto étosu. Vzpomínka na boj proti sovětské okupaci patřila mezi základní principy velké části lidí, kteří se účastnili opoziční činnosti v osmdesátých letech. Narovnání obrazu odboje pokřiveného komunistickou propagandou patřilo mezi velká témata samizdatových publikací. V Polsku existuje něco jako řetězec generací, mezigenerační předávání zkušenosti konspirační činnosti: Piłsudského legionáři vyrostli na legendě o lednovém povstání 1863, v legionářích našli svůj vzor vojáci Zemské armády a poválečného odboje. A na jejich příkladu vyrostli lidé Solidarity. Není důvod některé z článků tohoto řetězu vynechávat.
Když už hovoříme o kontinuitě, tak existuje také kontinuita druhé strany barikády: těch, kteří protikomunistický odboj potlačovali. Ještě dnes existuje řada jeho velmi výřečných kritiků…
Někteří dokonce říkají, že dnešní politické konflikty jsou střetem třetí generace AK (Armia Krajowa – Zemská armáda; pozn. red.) se třetí generací polské Státní bezpečnosti…
Ano, v dobách lidově-demokratického Polska se o nich hovořilo jako o banditech. Po roce 1989 se naopak razí teze o tom, že v Polsku probíhal tragický bratrovražedný konflikt, občanská válka…
Občanská válka je proměna vnitrostátního konfliktu z politického na vojenský. Občanskou válkou byl v Polsku takzvaný Piłsudského květnový převrat v roce 1926, kdy bojovali Poláci proti Polákům, a ani jedna ze stran nezastupovala cizí zájmy. Ve druhé polovině čtyřicátých let byla situace úplně jiná: režim, vnucený zvenčí, byl v Polsku instalován s použitím síly a proti vůli většiny společnosti, navíc odpor této společnosti likvidoval. Je potřeba zdůraznit, že tento odpor byl zároveň znakem loajality k legitimní vládě legitimního polského státu. Když se na to podíváme z této perspektivy, tak pochopíme, že komunisté nikdy moc v polském státě, který se obrodil v roce 1918, nepřevzali. Stalin nemohl své lidi dostat do vedení státu cestou dohody s exilovou reprezentací, a tak se rozhodl vybudovat pro Poláky svůj jiný, alternativní stát. Udělal to v okamžiku, kdy existovala legitimní vláda, která byla mezinárodně uznána jako jediný zástupce společnosti. Stalin vybudoval ten svůj stát díky síle Rudé armády a stejně tak pouze díky ní ho udržoval při životě. Koneckonců na rozdíl od Československa Rudá armáda neopustila území Polska po roce 1945. Byla na něm nepřetržitě až do začátku devadesátých let.
A aktivně se účastnila potlačování ozbrojeného odporu…
V roce 1945 hlavní tíha boje s odbojem ležela na jednotkách NKVD. Polští komunisté na to neměli síly ani sociální základnu. Teprve postupem času začali budovat pevnější struktury, přičemž se opírali o určité společenské skupiny, především nejnižší vrstvy a kriminálníky. Teprve v roce 1946 byly jednotky vnitřní bezpečnosti dostatečně silné na to, aby mohly převzít většinou vojenských operací proti konspiraci. Sice se objevily pokusy posílat proti partyzánům regulérní armádu, ale odvedení vojáci nebyli příliš ochotní na partyzány střílet – sdíleli stejnou mentalitu jako zbytek společnosti, tedy v převažující většině se jim komunismus spojoval s něčím špatným a nežádoucím, ať už šlo o inteligenci, nebo o sedláky, kteří se báli kolektivizace a kovchozu... Komunistické velení se dokonce snažilo vytvořit situace, v nichž mělo dojít ke krveprolití, tak aby vojákům nezbylo nic jiného než bojovat za sebe a své kamarády.
Proč tento negativní vztah k Sovětům napříč společností?
Musíme si uvědomit, že Polsko na rozdíl od Československa mělo už v té době velmi bohaté negativní zkušenosti s bolševiky. Měli jsme za sebou válku z roku 1920, kdy se na krátkou chvíli Rudá armáda ocitla až u Visly. A následně zkušenosti okupace z let 1939–1941. České země obsadili pouze Němci. Polsko bylo v září 1939 napadeno nejprve Německem a Slovenskem a následně i Sovětským svazem. Dokonce hranice načrtnutá v dohodě Ribentropp- Molotov nechávala mírně přes padesát procent území Polska na straně Sovětů. V té době všem v Polsku bylo jasné, že vedeme dvě paralelní války, jsme obětí dvojí agrese. Tragédie Polska spočívala v tom, že zatímco válku s Německem jsme vedli společně s mnoha spojenci, proti Sovětům jsme byli od začátku osamocení. Už tehdy dali Angličané a Francouzi Polákům jasně najevo, že za polovinu Polska obsazenou Sověty nebudou bojovat. Po roce 1941, po útoku Německa na Sovětský svaz, došlo sice k navázání vzájemných vztahů, ale bylo to v okamžiku, kdy Sověti už neokupovali ani kousek polského území, protože je z něho vytlačil wehrmacht. Nicméně všem v Polsku bylo jasné, že válečný scénář, v němž dochází k jednoznačnému a zdrcujícímu vítězství Sovětů, je pro polskou suverenitu velmi nebezpečný. Všichni si přáli, aby východní fronta zůstala někde daleko a Německo bylo zničeno od jihu a západu. Notabene, i během toho vynuceného spojenectví se Stalin choval tak, že jeho úmysly byly jasné. Nechal znovu vybudovat struktury komunistické strany, na jeho příkaz komunistické partyzánské jednotky nerespektovaly vedení Polského podzemního státu. Vše se začalo zhoršovat po obratu u Stalingradu, jak se Rudá armáda blížila k území Polska. Dovolím si tvrdit, že se v tomto období Polsko, člen protinacistické koalice, stalo objektem paralelní sovětské agrese. Ta agrese byla důkladně politicky a diplomaticky připravena a od začátku roku 1944 měla i svůj aspekt vojenský – okamžitě po vstupu na polské teritorium začíná NKVD vojenské a politické struktury Polského podzemního státu systematicky likvidovat.
Říkáte, že odpor vůči komunistům byl všeobecný. Nicméně v roce 1945 a později se k ozbrojenému odporu odhodlala jen menší část členů konspirace…
O tom, jaká byla pozice komunistů v Polsku, může svědčit scénka z jednoho setkání vedení polské Strany se Stalinem. Stalin na něm seřval Bieruta, Gomułku a další – podle záznamů prý vykřikoval: Bez Rudé armády by vaše vláda skončila během čtrnácti dnů! Je těžké určit, kolik přesně lidí pokračovalo v konspirační činnosti. Během německé okupace vznikla celá struktura Podzemního státu, která si mimo jiné vedla i vcelku přesné statistiky a záznamy. Odpor proti komunistům se rozpadl do mnohem méně centralizované podoby, podzemní stát byl zlikvidován a zůstala mozaika méně nebo více organizovaných oddílů, které vznikaly, rozpadaly se, odevzdávaly zbraně a pak se zase vracely do lesa. Druhá věc, kterou si musíme uvědomit, je, že nemá cenu srovnávat rozsah odboje s obdobím 1943–1944, kdy bylo Německo oslabené, blížila se fronta a s ní i okamžik definitivního střetu s okupanty. Dříve, když byla Říše na vrcholu moci, Zemská armáda neudržovala v bojových oddílech příliš mnoho lidí. Bylo to velmi náročné, znamenalo to najít pro spoustu lidí ukryt, zajistit jídlo atd. Takže se spíše soustředila na školení, aby odbojáři byli připravení, až přijde čas…
Nejde tedy o to, že by Sověti byli úspěšnější v likvidování odporu?
Sověti od května 1945 nevedli už v Evropě žádnou válku, mohli se zcela soustředit na likvidaci vnitřního odporu. Z tohoto hlediska můžeme spíše žasnout, že ozbrojený odpor byl tak početný a mohutný. Jde také ještě o jednu záležitost: v průběhu první poloviny roku 1944 Zemská armáda provádí takzvanou operaci Bouře – přechází od konspirace k otevřenému boji s okupantem. Do té doby měli jednotliví členové konspirace šanci své angažmá udržet v tajnosti. Když ovšem byli viděni v uniformě, stačil pak ve vesnici jeden konfident…
V Polsku je téma těchto vojáků-psanců velice populární. Proč?
Nevím, jestli populární, ale je pravda, že zájem roste. Proč se to nestalo dříve? Souvisí to, řekl bych, s dějinami posledního čtvrtstoletí. Svůj podíl na tom má konec dominance postkomunistických stran – socialistů a lidovců – v politickém životě Polska, který nastal definitivně až v roce 2005. Určitě klíčový byl vznik a působení Institutu národní paměti, který se začal systematicky věnovat objevování a znovuobjevování příběhů, které měly být odsouzeny k zapomnění. Šlo o celkovou změnu atmosféry v Polsku. Levicovější část tábora Solidarita, která po roce 1989 měla rozhodující hlas v médiích a veřejné debatě, nebyla v devadesátých letech památce vojáků-psanců příznivě nakloněna. Šlo o lidi, kteří často během svého života – či někdo z jejich rodiny – koketovali s komunismem, a i když se pak stali členy opozice, stále komunisty chápali jako politické protivníky, nikoli jako nepřátele na život a na smrt. Vzhledem k tomu, že tito lidé hráli hlavní roli v polské veřejné debatě devadesátých let, bylo složité prosadit tvrzení, že polská tradice boje za svobodu neskončila rozpuštěním Zemské armády a nebyla reaktivována až v nenásilném disidentském hnutí. Že do ní patří i ozbrojený odpor, který pokračoval až do roku 1963, kdy Státní bezpečnost zabila posledního polského partyzána. Myslím, že ten příklon mládeže k tématu vojáků-psanců je spjatý s určitou formou mladické vzpoury proti zjevné snaze vytlačit část národních dějin na okraj.
Symptomatická pro tuto proměnu může být kauza Zygmunta Baumana, který se až v posledních letech setkal v Polsku s výraznější kritikou…
Zygmunt Bauman je člověk, který má ve své biografii epizodu, kdy se zbraní v ruce potlačil odpor reprezentantů polské společnosti proti zavedení stalinského režimu. V období, o němž se bavíme, patřil jednoduše mezi ty, kteří násilím zaváděli stalinský režim. To je prostě fakt. A je také fakt, že nikdy necítil potřebu to komentovat a alespoň náznakem vyjádřit lítost. Z této perspektivy se pak jeho úvahy o morálce jeví trochu jinak a je dobře, že tyto skutečnosti vypluly nakonec na povrch.
Od Baumana můžeme přejít ke kauze, která v dnešních dnech hýbe Polskem. Jak vnímáte současná obvinění vůči Lechu Wałęsovi? Tady nejde přece o „obvinění“. Nehovoříme o obviňování, ale o tvrdých faktech, která byla popsána už před lety v publikaci Lech Wałęsa a Státní bezpečnost tehdejších historiků Institutu paměti národa Sławomira Cenckiewicze a Piotra Gontarczyka. Tedy že Wałęsa začátkem sedmdesátých let spolupracoval po určitou dobu se Státní bezpečností. Tato publikace byla výsledkem dlouhodobé, pečlivé badatelské činnosti a nikdo její vědeckou solidnost nezpochybnil. Útoky proti ní byly emotivní, hlasité, nicméně byly vedeny pouze v politické a emocionální rovině. Žádné z jejích relevantních závěrů naopak zpochybněny nebyly... Takže povědomí o tom, že Wałęsa spolupracoval, existovalo už dávno. To, že byly nyní dodatečně nalezeny originální dokumenty z Wałęsovy složky, včetně těch, které vlastnoručně psal či podepisoval, je pouze rozšíření našich dosavadních poznatků.
Obhájci Lecha Wałęsy argumentují tím, že jde o pokus přepsat moderní polské dějiny…
Něco by se změnilo, kdybychom našli něco, o čem jsme nevěděli. Kdyby se například našly důkazy, že Wałęsa spolupracoval i v osmdesátých letech. Ale o tom není v těchto dokumentech vůbec nic. A tedy to, co víme, lze omezit na jednoduché konstatování: StB se podařilo Wałęsu zlomit v roce 1970. Spolupracoval takříkajíc v plném rozsahu, donášel, bral za to peníze. Ale následně tuto spolupráci přerušil, řečeno jazykem Hvězdných válek: přešel na světlou stranu síly. A v osmdesátých letech ho StB považovala za svého protivníka, a nikoli za svůj „nástroj“. Problémem tedy není to, že bychom najednou měnili naši vizi dějin. Jediným problémem je to, že Wałęsa není schopen se vypořádat s vlastním životopisem. Přitom teprve tento příběh by byl tím správným materiálem na plnokrevné hollywoodské životopisné drama, nikoli hagiografická verze, kterou známe třeba od Wajdy. Představte si to: člověk, který po krvavém potlačení stávky v roce 1970 podlehne nátlaku ze strany tajné policie, ale nakonec se od jejich vlivu osvobodí. Navíc se neskryje do ústraní, ale angažuje se proti režimu a stojí v čele velkého protestního hnutí. To by vůbec nemuselo legendě Wałęsy uškodit. Vůbec by to nemuselo ohrozit jeho pozici jako vůdce Solidarity. Nemuselo, nebýt Wałęsovy neschopnosti se s touto epizodou důstojně vypořádat. Protože problém, který máme, se týká spíše devadesátých let. Jako historici a jako občané si nemůžeme nepoložit otázku, jak ovlivňovala skutečnost, že tyto dokumenty existují, politická rozhodování Wałęsy jako prezidenta. Neskrývá se zde náhodou vysvětlení pro nečekaný obrat, kterému tehdy většina vůbec nerozuměla? Wałęsa se během krátké doby z lídra, který slibuje urychlení procesu vyrovnání s minulostí a napravení křivd napáchaných minulým režimem, což hlásal během volební kampaně, najednou proměnil v bojovníka za – jak tomu sám říkal – „posílení levé nohy“, tedy legitimizování postkomunistů a jednoznačně se postavil snahám o lustrace a dekomunizaci. Nikdy se asi nedozvíme, zda došlo k nějakému přímému vydírání, zda Czesław Kiszczak přišel a řekl: Pane Wałęsa, my tady máme určité dokumenty… Ale ptát se na to musíme. Stejně tak jako musíme připomínat, že Wałęsa si během svého prezidentství „vypůjčil“ z archivu řadu dokumentů týkajících se jeho vlastní osoby a některé z nich zkrátka nevrátil. Takže tyto události prohlubují naše poznání o tom, co se dělo v sedmdesátých letech. Nutí nás klást otázky o chování Wałęsy v letech devadesátých. Nemění náš pohled na Lecha Wałęsu jako lídra Solidarity v osmdesátých letech, ačkoliv samozřejmě opět je legitimní se ptát na to, jak vědomí existence záznamů StB ovlivňovalo jeho kroky.
Proč nyní? V českých médiích se objevily domněnky, že jde o nějaké zákeřné spiknutí vedené z Moskvy nebo o mocenské hry nové polské vlády?
To jsou docela absurdní domněnky. O této skutečnosti se v polské politice vědělo velmi dlouho, nejméně od devadesátých let. Když se v roce 2005 předsedou Institutu národní paměti stal Janusz Kurtyka, tak jednoduše určil dva historiky, aby prošli všechny dostupné archivy a pokusili se to nekonečné vršení nepodložených drbů a nejasností kolem Wałęsy utnout. Díky jejich knize z roku 2008 jsme získali defi nitivně jistotu, že tato spolupráce existovala, ale – především – že byla přerušena. V tom je velký přínos té práce, že omezila možnost sporů o to, zda Lech Wałęsa byl spolupracovníkem i jako lídr Solidarity. Řekla jasně, že spolupracoval, ale že tato epizoda skončila v roce 1976. A proč nyní? Zkrátka Czesław Kiszczak zemřel před několika měsíci. Z nějakých důvodů usoudil, že politická situace si nevynucuje zveřejnění těch dokumentů. Je ovšem zajímavé, že je chtěl odevzdat v roce 1996. Připravil dopis pro ředitele Státního archivu, vše dal do společné obálky a připravil k předání. Nakonec to ale neudělal. To je pro historiky docela zajímavá otázka. Bylo to krátce poté, co Wałęsovi skončilo prezidentské období. Znamená to, že Kiszczak usoudil, že tyto materiály přestaly mít cenu? A proč je nakonec neodeslal? To je pro historika velká otázka. Stejně jako otázka, zda Czesław Kiszczak je předtím jakýmkoliv způsobem použil během Wałęsova prezidentování. A co se stalo nyní? Nevím, proč se vdova po Kiszczakovi rozhodla dokumenty předat. Je to starší osoba, působí poněkud ztraceným dojmem.
Kniha Cenckiewicze a Gontarczyka vyšla v roce 2008. Velká část polských elit však jejich závěry nepřijala. Naopak, mohlo se zdát, že trend popisovat Solidaritu jako výlučné Wałęsovo dílo ještě zesílil?
Bohužel politické zájmy převážily nad fakty. Podobně tomu bylo třeba v případě Michala Boního, výrazné postavy Tuskovy vlády, o jehož minulosti byly zveřejněny velmi kompromitující skutečnosti, ale byl z nějakého důvodu politicky nezbytný, a tak musel lpět na svém stanovisku. Nicméně je třeba říct hlavně to, že nelze dát rovnítko mezi Wałęsu a Solidaritu. Lech Wałęsa nemohl říct: Solidarita jsem já, protože hnutí tvořily tisíce a miliony lidí. Wałęsa nebyl disidentem, osamoceným vlkem či členem nějaké malé skupinky, ale lídrem celonárodního hnutí. Kdyby tomu tak nebylo, komunisté by si s ním poradili během chvilky. Ale za ním stálo obrovské hnutí, étos a sám znak Solidarity, kterého se komunisté panicky báli – ještě u kulatého stolu nabízeli různé ústupky, jen aby se zbavili nenáviděného názvu. A to je opravdová legenda Solidarity. My nepotřebujeme vytvářet falešné mýty, nepotřebujeme historickou skutečnost barvit na růžovo. Bohatě nám stačí pravda o těchto událostech. Ona se ubrání sama.
Maciej Korkuć (nar. 1968) je vedoucím oddělení vzdělávání Institutu národní paměti v Krakově a odborníkem na poválečný protikomunistický odboj v Polsku. Je autorem nebo spoluautorem řady publikací věnujících se poválečnému období především v regionu Malopolska (např. s Apoloniou Ptak Żołnierze porucznika Wądolnego. Z dziejów niepodległościowego podziemia na ziemi wadowickiej 1945–1947, Krakov 2001). Jeho hlavním tématem je konroverzní osobnost Józefa Kuraśe (krycí jméno Ogień), nejznámějšího partyzánského velitele v podtatranské oblasti (Józef Kuraś „Ogień“. Podhalańska wojna 1939–1945, Krakov 2011).