Na letošním ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava se objevovala výrazná tematická linka, již sice organizátoři nezauzlili do samostatné sekce, přesto si ale jako celek pozornost zaslouží. Jedná se o téma koncentračních táborů, zřizovaných sovětským a nacistickým režimem ve východní Evropě v průběhu 20. století. Médium dokumentu vyhovuje reflexi některých specifických aspektů celého problému – na mysli mám nejen snahu o rekonstrukci a zprostředkování vizuální a materiální zkušenosti, ale i představení různých technik vzpomínání a zapomínání, a především různých živých vrstev paměti o gulagu a holokaustu u různých sociálních skupin, pamětníky nevyjímaje.
Probíhající práce na rozměrném projektu Čechoslováci v gulagu představili Štěpán Černoušek (Ústav pro studium totalitních režimů) a režisérka Marta Nováková. Povahu svého záměru i průběh jeho realizace ilustrovali na ukázkách z filmů starších (Mrtvá trať, 2011) i teprve připravovaných (Osm hlav šílenství), výsledky několika jejich expedic na Sibiř si ostatně každý může projít ve virtuálním muzeu gulag.cz. Dech se tají nejen nad překážkami, jež výzkumu i následné tvorbě klade odlehlost lokalit (od bolševiků je dávno převzala divočina) i současný ruský režim (oba zmiňovaní jsou v současnosti z Ruska vyhoštěni a věnují se vstřícnější Ukrajině a Kazachstánu), ale i nad širokým záběrem připravovaného třídílného filmu. Autoři se netají snahou narovnat disproporci ve vnímání sovětských a nacistických genocidních zařízení a připravit i pro školy solidní materiál, který by zabránil další bagatelizaci teroru v SSSR. Bude zajímavé sledovat, jak se popasují s definicí Čechoslováka. Vedle samotných táborů, jejich fungování a podob v proměnách několika desítek let chtějí totiž pojednat třeba o masovém vraždění ve třicátých letech, které se dotklo i „našich“ krajanů například na západní Ukrajině (k inscenovaným procesům byli v mnoha případech vybráni právě pro svůj etnický původ). Byla by škoda, kdyby snaha přiblížit gulag prostřednictvím lidí, s nimiž by se dnešní česká veřejnost mohla snáze ztotožnit, , vyústila v ublížený slovanský etnocentrický příběh. Pokud by z něj vypadli třeba Čechoslováci němečtí, židovští, maďarští či rusínští, vytloukal by se klín klínem. Nechme se tedy překvapit. Organizátoři festivalu zařadili v rámci přehlídky sovětských avantgardních filmů z přelomu dvacátých a třicátých let i experimentální snímek Symfonie Donbasu (1931) Dzigy Vertova. Ten tvoří k tématu vtipný kontrapunkt – montážní pojetí budovatelské oslavy odcírkevnění a industrializace se vyznačuje odvážnou hrou se zvuky strojů, dechovky i lidových zpěvů. To vše v oblasti, jež se ovšem brzy po dohotovení snímku stala obětí rusifikačního hladomoru. Kritická práce s obrazy historie a úsilí o zachování paměti na genocidu ovšem nejsou samozřejmostí. Zabývá se tím dokument Díra v hlavě (2016) Roberta Kirchhoffa. Jeho předmětem je romský holokaust, přesněji nezájem o něj – nejen ze strany majoritních historiografických narativů a oficiální vzpomínkové kultury v současné Evropě, ale především těch, jichž a jejichž předků se bezprostředně týká. Film je pojat jako sled mnohdy bizarních prohlášení, jež si sama o sobě žádnou velkou autoritu nenárokují. Dohromady ovšem vypovídají silně – zdá se, že o některých událostech či jejich aspektech přes jejich význam či otřesnost neexistuje a dost možná nikdy nebude existovat historie, paměť, jakýkoli příběh. Autoritativní diskurz chybí, a ten vytvářený samotnými Romy působí někdy obskurně až směšně (film se ovšem zaměřuje pouze na lidová, nepoučená pojetí dějin, jež bývají směšná vždy). Od stařičkého francouzského Roma se tak například dozvíme, jaké grimasy dělal jako dvouletý chlapec v cirkusu svého otce, že měl svůj pěkný klobouček a že se pak mohl profesi věnovat zase až po válce, jelikož mezitím byl odvezen do tábora ve východní Evropě, odkud mimochodem utekl a zapojil se do odboje. O svých zážitcích z holokaustu odmítá cokoli vyprávět – domnívá se, že děti by měly být otřesných zážitků svých rodičů ušetřeny. V době rozvíjejících se národních i minoritních pamětí, vybroušených technik oral history a vrstevnaté reflexe dějin ve veřejném prostoru je takové vytěsňování osvěžujícím kulturní šokem. Babičko, takovou pohádku já nechci, přerušuje čukotská dívka starou paní, která vydělává kůži na čepici a při tom jí cosi vypráví. Některé děti žádné příběhy o dějinách poslouchat nechtějí. A nejen děti. Výjev zachytil Martin Ryšavý v úchvatném filmu Slepý Gulliver (2016). Snímek má podmanivě zapletenou kompozici. Ryšavý jejím prostřednictvím vykračuje za hranici historií a slov a zaměřuje se raději na zrak a jeho pozorné šetření. Pozoruje obrazce války, vítězství a různých protichůdných pravd na západní i východní Ukrajině a také v ruské Arktidě, kterou tamní obyvatelé považují za temeno světa. Zabývá se výkladem barevných rytmů a problémem přehlcování smyslů. Když se ve svém cestopisném průzkumu dostane do krajiny gulagu, nenachází zde ani kritickou reflexi, ani pocit spoluviny, jen nostalgickou vzpomínku na sladší růžové bonbonky z padesátých let, kterých se dnes už místním nedostává. Sbírají zrezivělé artefakty povalující se ve vysoké trávě na pobřeží a vystavují je v jakutském muzeu jako kuriózní připomínky doby, kdy byli ještě mladí a šťastní.