Na první pohled žijeme v době, která nenahrává „velkým příběhům“. Historické publikace většinou prezentují čím dál menší úseky skutečnosti a snahy o syntézy jsou přijímány s nedůvěrou, často dokonce jako akt intelektuálního násilí. Kde se tedy vzal nápad sepsat nanovo dějiny Polska?
První impulz: zvědavost. Moje zvědavost týkající se dějin Polska. Chtěl bych lépe porozumět historii, která formuje mou identitu, ve které se odehrává můj život. Mohu toho zkusit dosáhnout pouze tak, že ji celou poznám, přesněji řečeno poznám příběh od začátku do současného okamžiku. Příběh, který vytvořili moji kolegové historici od Galla Anonyma a Wincentyho Kadłubka až po autory současných vědeckých monografií. Nejdříve tedy velmi mnoho čtu, abych tomu potom dal řád a nakonec pochopil smysl toho příběhu, anebo spíše abych si vybral jeden z mnoha možných smyslů polských dějin. Kdybych zůstal pouze u své specializace na dějiny 19. a počátku 20. století, tak bych mohl velmi mnoho významů a historických kontextů, které popisuji, nepochopit. Především ale spoléhám na to, že mohu lépe porozumět současnosti a svému místu v ní, svým povinnostem i škále závazků vůči budoucím generacím, které od 10. století tvoří polskou kulturu, spojují ji s křesťanstvím, Evropou (zrovna tato polská cesta vede skrze Čechy) a se svobodou. Snaha čelit celým dějinám národa asi učí, alespoň si to myslím, pokoře a vděčnosti. Snažím se psát tuto knihu o polské historii také navzdory absurdní a v současné civilizaci rozšířené tezi, že existuje pouze hic et nunc, že za nic nikomu nevděčíme, že vše začíná a končí u mě (u jednotky). Chci pochopit, jak jsou moje rozhodnutí, myšlení a jazyk determinovány (a pokud to je příliš silný výraz, pak tedy alespoň spoluvytvářeny) tím, co bylo přede mnou, těmi, kteří byli přede mnou. Například Janem Kochanowským a Adamem Mickiewiczem, kteří spoluvytvářeli tento úžasně tvárný jazyk, který mohu používat. Nebo polskou šlechtou, která po staletí budovala specifickou kulturu svobody, která je určitě odlišná od té české, ruské, francouzské, německé nebo turecké… To mě zajímá. Chtěl bych vyzkoušet, zda se moje intuice v tomto ohledu osvědčí v konfrontaci s podrobnými monografiemi, které analyzují nejrůznější momenty vzniků i krizí jazyka, kultury a polské identity.
...