Estonský spisovatel Meelis Friedenthal nechává ve svém románu Včely (přeložila Petra Hebedová, dybbuk, Praha 2016) putovat Laurentia Hylase, nizozemského studenta, do Pobaltí. Cesta z nizozemských provincií na výspu Evropy dává vyniknout rozdílům, které v různých částech kontinentu panovaly (a panují) – nejen v mysli lidí. Prosperující Nizozemí sice tehdy již bylo za zenitem „zlatého věku“, přesto je hladomorem stižené Pobaltí stran blahobytu jeho ostrým kontrastem postihujícím všechny smysly. Alespoň na první pohled. Otěže nad hlavní postavou příběhu totiž přebírá melancholie: Možná to včerejší puštění žilou přece jen pomohlo? Zkoušel si připomenout teorie o účinku léčby. Oslabuje nemoc, ale oslabuje i organismus. Hned po pouštění žilou je důležité začít s konstruktivní léčbou. Teď tedy bylo důležité být ve společnosti lidí, hledat jistotu v jejich radosti a dobré náladě. Když je člověk smutný, samota ten smutek jen prohloubí – osamělého člověka bolí duše, začnou se vynořovat vzpomínky. Nové zkušenosti pomáhají s melancholií bojovat... Mysl putujícího studenta je „žlučí“ během popisovaného jednoho týdne z podzimu roku 1699 zcela pohlcena. Autor v knize využil své odborné znalosti univerzitního prostředí na přelomu 17. a 18. století i života některých konkrétních vzdělanců. Seznamuje tak čtenáře velice sugestivně s postupy, jež doboví odborníci vůči melancholii, ale třeba i čarodějnictví uplatňovali. Není totiž jistě náhoda, že letos vyšel v novém vydání opět překlad knihy Roberta Burtona (alias Democrita Juniora) Anatomie melancholie (z níž jsem si vypůjčila i verš v nadpisu) – zprávy o rostoucím počtu lidí s depresí se objevují celoročně, nikoliv jen v pochmurném zimním období. A změnil se asi jen přístup k medikaci. Účinně?
- ivc -