Co vás vedlo k rozhodnutí pustit se do studia dějin střední a východní Evropy?
Patřím ke generaci, která dospívala kolem roku 1989, a právě změny, jimiž byly zdejší režimy zasaženy, vzbudily můj zájem. Střední Evropa mě zajímala, četl jsem hodně francouzských překladů děl českých autorů – hlavně Václava Havla a Josefa Škvoreckého – a vůbec všechno, co se mi dostalo do ruky a týkalo se politických dějin. Byl to Pavel Tigrid, kdo z velké části zformoval můj pohled na československou kulturu po roce 1945. Prahu jsem objevil v září roku 1989, byla pro mě něčím zcela novým a zdejší atmosféra kontrastovala s atmosférou v Budapešti, kam jsem odjel hned vzápětí. V měsících, které následovaly, jsem do střední Evropy „vstoupil“ prostřednictvím Maďarska, kde jsem se nejdříve věnoval spíše právnické problematice, teprve pak jsem sklouzl k historickým a historiografickým otázkám. Ty mě zavedly k Slovensku, které se stalo mým hlavním badatelským polem a je jím už dobrých patnáct let. Posun od Slovenska počátku 20. století k úvahám o českých zemích byl v této souvislosti samozřejmý.
...