s „řádným předstihem“ jsme si začali připomínat kulaté výročí oné smutné události na březích Rýna – kostnický koncil a upálení Jana Husa.
Já, Jan Hus, v naději kněz Ježíše Krista, boje se uraziti Boha a boje se upadnouti v křivopřísežnictví, nechci odpřisáhnouti v celku ani jednotlivě článků, které proti mně předvedli v svědectvích křiví svědkové, protože jsem jich – Bůh mi svědek – ani nekázal, ani netvrdil, ani nehájil, jak řekli, že jsem jich hájil, je kázal neb tvrdil... A kdyby bylo možno, aby byl nyní hlas můj celému světu zjevný, jakož bude zjevná každá lež a každý můj hřích v den soudný, každou nesprávnost a každý blud, jejž jsem kdy pojal k vyslovení nebo vyslovil, velmi rád bych odvolal před celým světem... Tak prohlásil Jan Hus v Kostnici 1. července 1415, několik dní před tím, než jeho život skončil na hranici.
Hus dal Čechům na dlouho pověst potížistů – alespoň tak si to Češi většinou myslí. Že však kostnický koncil nebyl primárně svolán kvůli heretikovi z Čech, je věc jiná. Neznamená to ale, že by tím Husova smrt pozbyla heroismu. Naopak. Kolik z nás by obstálo v obdobné zkoušce – argumentačně obhájit své názory, neuhnout z nich s vědomím, že to bude znamenat rozsudek smrti? A čeho by se tyto názory dnes asi týkaly? Za jakou „pravdu“ bychom byli ochotni položit život?
Názorově neochvějné léto vám za ĎaS přeje
Iveta Coufalová