Všechny události, které člověk dokáže o sobě vyprávět, jsou jen utkvělé představy. Protože bude mít nanejvýš dva tři zážitky, víc ze života mít nebude. (...) Všichni si vymýšlíme rozličné příběhy (v podstatě jde o stále jeden a týž), abychom získali představu, že se nám v životě něco přihodilo. Jeden příběh nebo celá série vymyšlených příběhů, jež jsou nakonec tím jediným, co jsme reálně prožili. Příběhy, které si člověk sám vypráví, aby měl pocit, že něco zažil, nebo že se nám v životě událo něco, co má smysl. Kdo však může zaručit, že řád vyprávění je řádem života? Tak se táže hlavní postava románu Umelé dýchání (přeložil Jan Hloušek, Paseka, Praha 2014) od argentinského spisovatele Ricarda Piglii (1941). Není to kniha pro každého. Proměňující se vypravěči, styly i žánry, chvíli román v dopisech, chvíli bernhardovské chrlení, chvíli fi lozofi cké nebo literárněvědné pojednání, k tomu množství časových rovin... Kdo se však houštinou textu prodere, je odměněn opravdovým čtenářským zážitkem. Vlastní příběh, pátrání mladého romanopisce Emilia Renziho po strýci, jediné osobě z rodiny, na niž je vhodné vzpomenout, není prvořadý, slouží hlavně k překlenutí půldruhého století argentinských dějin a jako namáhaný svorník všeho toho heterogenního materiálu. V druhé půli knihy se Renzi za strýcem, žijícím v dobrovolném vyhnanství u uruguayských hranic, vydává osobně. Místo něj ale nachází bizarní společnost evropských emigrantů, mezi nimi předválečného Wittgensteinova žáka, Poláka Tardewského. Při celonočním marném čekání spolu vedou rozhovor plný pronikavých myšlenek o mnoha tématech argentinské i evropské kulturní historie. A skrze jejich vyprávění zvolna krystalizuje i řád a smysl lidského života.
- ndv -