Hlavním „hrdinou“ Sjónova prvního románu přeloženého do češtiny byl stín (Syn stínu, Ďasův knižní kapsář 8/2008, s. 50). A také v jeho nejnovějším příběhu Mesícní kámen. Príbeh chlapce, který nikdy nebyl (přeložila Helena Kadečková, Dybbuk, Praha 2015) je jakýsi stín neustále přítomen. Stín války, stín boje za nezávislost, stín neznámé choroby... Píše se rok 1918 a i na Island doléhají ozvěny Velké války. Máni Stein, mladík, který si na svou největší vášeň – na fi lmy v kině – vydělává prostitucí, je dokonce i na islandské poměry zvláštní. Žije v malém bytě se svou přestárlou příbuznou a v příšeří fi lmových sálů touží po jedné místní dívce. A do toho přijde španělská chřipka: Telegramy z Kodaně hlásí, že nemoc tam už propukla naplno, a přirovnávají ji k choleře, která město zachvátila v roce 1853. Zároveň se v reykjavických novinách objevují články, v nichž moudří dánští lékaři prohlašují, že příznaky nemoci nejsou vážnější, než lze očekávat u obyčejné chřipky (... ) Zdravotnické orgány na Islandu jsou s touto strategií zajedno a vyzývají lid, aby činil stejná opatření jako při každoročních epidemiích. A také se říká, že nářky Dánů netřeba brát vážně, na Dány platí jiná měřítka než na potomky Egila Skallagrímssona. Ovšem jeden reykjavický lékař zastává názor, že epicentrem nákazy jsou biografy... V náznacích se rozplétá i zaplétá minulost a budoucnost, čím by jiný autor popsal stovky stránek, k tomu Sjónovi stačí nanejvýš souvětí – bytostný básník, jemuž proměnu stínu v motýla snadno uvěříte. Ač motýlí křídla záhy rozemelou na prach konvence i složitá historie.
- ivc -