Má se to u nás se vztahem k pražskému jaru podivně. Na jedné straně je srpnová invaze pokládána za jednu z největších národních tragédií a umělecká díla vytvořená ve „zlatých šedesátých“ za to nejcennější, co zde ve druhé polovině 20. století vzniklo. Na druhé straně kolem ideového a politického dědictví „obrodného procesu“, jenž ozbrojený zásah vyvolal a z jehož kontextu ona vrcholná díla vyrůstala, se v rozpacích přešlapuje. Příběh o „komunistech s lidskou tváří“ a jejich pokusu o demokratický socialismus příliš nezapadá do dominantního polistopadového vyprávění o čtyřicetileté totalitě. Sborník Inspirace Pražské jaro 1968 (Sumbalon 2014) si vytkl za cíl zpřístupnit širšímu publiku stěžejní texty psané z pozic humanistického marxismu a publikované v letech 1967−1969 na stránkách Literárních novin, respektive Listů a Literárních listů. Žánrově i tematicky pestrý soubor, v němž vynikají především práce Kosíkovy, Kunderovy a Kalivodovy, má podle editorů inspirovat k dalším úvahám o budoucnosti. Ne vždy se to daří. Bezmála padesátiletý odstup je místy dost citelný, některé úvahy jsou příliš pevně vrostlé do sklonku šedesátých let. V jednom ohledu je ale kniha inspirativní vrchovatě a bezvýhradně – ukazuje, jakou myšlenkovou a slovesnou úroveň mohou časopisecké články mít, aniž by přitom ztrácely politickou aktuálnost. A to jde o jediný autorský okruh „Literárek“, vedle nějž působili tvůrci spjatí s Tváří, Hostem do domu, Orientací, Plamenem atd., jejichž laťka byla neméně vysoko… Vždyť dokáže si někdo vážně představit, že by se články z nynějších českých kulturně-politických časopisů za padesát let mohly vydávat jinak než jen jako dokument doby?
- ndv -