S odstupem pětašedesáti let u nás vyšla další kniha francouzsky píšícího spisovatele egyptského původu Alberta Cosseryho (1913–2008). V poválečné době anotoval český vydavatel jeho román Dům jisté smrti vyhroceným slovníkem jako obraz „nevyslovitelné bídy, jíž nejnižší vrstvy egyptského lidu platí blahobyt domácích vykořisťovatelů a přepych jejich evropských pánů“. A podobná charakteristika by se dala vztáhnout i na soubor povídek Bohem zapomenutí lidé (přeložil Petr Janus, Rubato, Praha 2014). Do dnešního světa, který mnohdy jako by ztrácel citlivost pro nouzi a lidské strádání, zní hlasem autentické bídy. Ta je pravým hrdinou knihy. Jejím ztělesněním jsou obyčejní lidé nejubožejších káhirských čtvrtí, uvízlí v chudobě jako v téru. A přece tak docela obyčejní nejsou. Sledujeme je totiž na prahu proměny, kdy se klopotně dobírají k jasnějšímu pohledu na svůj osud. V žádném případě nejde o uplakanou sentimentalitu, povídky nepostrádají temný humor (třeba ta o škole žebráků) a vidí ostře: Čtvrť oplývala množstvím bytostí, které s touto nevázaností a těmito světly neměly nic společného. Procházely kolem všech těch světel jako vystrašené stíny. Pohlížely na všechny ty krásné věci této čtvrti očima zvířat, která nerozumí. Přenášely v sobě své blátivé čtvrti a špinavou bídu. Byly viditelné jako jizvy. Pořádaly se na ně hony, ale ony zatvrzele zůstávaly. Do oněch magických hradeb je vábil dostatečný a neúprosný důvod: hlad. (…) Podobaly se výčitkám svědomí; prastarým výčitkám svědomí zakořeněným v půdě. Navzdory tomu všemu ale nehodlaly umřít. Ještě před takovými deseti lety by se v našich poměrech Cosseryho kniha mohla zdát nevčasná, skoro nesrozumitelná.
- ndv -