Palacký přisoudil malému národu úlohu být nositelem humanity, tolerance, kultury. Malý národ nemá a ani nemůže mít mocenské ambice, stará se o jiné věci. Pro Čechy měla vždy kultura existenční význam. Mezi kulturou a politikou byl vždy těsný vztah. Kultura přiváděla dějiny do země a zároveň zařazovala malý národ do světových dějin. (...) Pro malého českého člověka, jehož vývoj není tak zcela nepochopitelný, se staly dějiny sledem banálních událostí, anekdot a informací. Promýšlení celku chybí. Mýtus, pokud vůbec existoval, se dávno vytratil a na jeho místě se usadila absurdita, ať už básnická či docela všední.
Josef Kroutvor, Potíže s dějinami, Praha 1990, s. 75 a 108
Únavná diskuse o tom, zda historiografie má či nemá být považována za společenskou vědu, není ani důležitá, ani zajímavá. Konečný závěr závisí jasně na tom, s jakými historiky nebo sociology hovoříte. Někteří historikové zjevně hromadí domnělá fakta a chtějí je osvobodit od „interpretace“; zabývají se určitým úsekem dějin a odmítají zařadit jej do širších souvislostí. Někteří stojí nad dějinami zahloubáni v transhistorických vizích nadcházející záhuby nebo slávy. Historiografie jako disciplína vede nejen k „dolování“ detailů, ale i k širšímu pohledu, který by zapojil epochy do vývoje sociálních struktur. (...) Hlavním úkolem historiků je uchovat správný letopis lidstva. To však je ve skutečnosti až zrádně jednoduché vytyčení cíle. Historikové jsou organizovanou pamětí lidstva, a tato paměť stejně jako psaná historie je velmi poddajná. Mění se – často velmi drasticky – od jedné generace historiků ke druhé...
Charles Wright Mills, „O užitečnosti historie“, in: Dějiny a současnost 1967, č. 8, s. 34 (část kapitoly z knihy Sociologická imaginace, přeložil Václav Dušek)