Historická detektivka, mysteriózní thriller či poťouchlá žánrovka v kulisách Prahy 19. století? To vše a ještě mnohem víc vměstnal Petr Stančík do svého románu Mlýn na mumie aneb Převratné odhalení komisaře Durmana (Druhé město, Brno 2014). V hlavní roli se objeví důmyslný a důsledně poživačný komisař (tak trochu kombinace Nicka Cartera a Supermana) a „dlouhé“ 19. století se všemi svými neduhy, které ho na počátku roku 1866 trápí – celý román je vlastně ouverturou k válce, která „vyvrcholila“ u Hradce Králové (i tam se Durman dostane). A autor si zažongloval nejen s žánry, ale také s historickými souvislostmi: „... Trvale spojit český královský a římský císařský titul usiloval už král železný a zlatý Přemysl Otakar II., ale uspěl až Karel IV. Dokud jste se toho plánu drželi, byl český stát velmocí. Jenže pak Vám jej ukradl rod Habsburků a od té doby jste vy Češi zliliputili. Rozlohou i povahou,“ trpce si povzdechla mandragora. „Národ, který se nesnaží o víc, než jen být, se odsoudil k zániku.“ (...) ale Durman si všiml zajímavějšího jevu – že ředitele blázince i všechny zřízence, kteří rovněž utekli před Prusy, s naprostým úspěchem nahradili pacienti. To jej přivedlo na geniální nápad, využít blázny k pořádkové službě. Z těch, kteří trpí stihomamem, budou skvělí strážníci, zatímco autisté (...) mají všechny předpoklady stát se svědomitými úředníky. Nové vedení ústavu projevilo pro Durmanovu reformu státní správy naprosté pochopení. Hned po obědě začali šílenci spolu s ostrostřelci hlídkovat po celé Praze a do večera byl ve městě obnoven zákon a pořádek. Komisař si tím jenom potvrdil dávné podezření, že stát vynalezli blázni.
- ivc -