Loni knižní svět zachvátila první světová válka. Záplavě nejrůznějších historických knih a studií (nejrůznější kvality) zdatně sekundují také beletristická zpracování (nejrůznější kvality). „Podhoubí“, atmosféře předválečných let se věnuje nejedna z nich. Přesto si troufám tvrdit, že autentičnost „ducha doby“ nahradí jen máloco. I proto jsem se ponořila do reedice Almanachu na rok 1914 (Akropolis – Univerzita Palackého v Olomouci), který ze svých textů sestavili Josef Čapek, Karel Čapek, Otokar Fischer, Stanislav Hanuš, Vlastislav Hofman, Josef Kodíček, Stanislav K. Neumann, Arne Novák, Václav Štěpán, Otakar Theer a Jan z Wojkowicz a čtyřmi ilustracemi ročních dob doprovodil Václav Špála. Soubor k novému vydání připravil a studií pod názvem „Obtížná cesta k avantgardě“ doplnil Erik Gilk. Moderní doba jest povahou protinaturalistická: přemáhá přírodu, zmocňuje se jí a stvořuje umělý svět, svět řízený mocnými schopnostmi člověka; vším dotud dosaženým, technikou, důmyslem a praxí, jistotou, rychlostí a samozřejmostí, vědomostí, tvrdohlavostí a silou staví se lidstvo proti domnělé utlačující moci stvořitele a přírody (…) Podstatná změna, kterou umění za našich dnů prodělává, jest podmíněna touhou po neznámém, po nových dojmech a jakoby po novém světě… A nový svět přišel. Po vyčerpávající válce. Slova architekta Vlastislava Hofmana o duchu přeměny v umění výtvarném jako by doplňovala analogii o lehkém zamávání motýlích křídel a vlně tsunami. Jak moc se na podobě světa podepisuje touha prosadit novou myšlenku?
- ivc -