Mohl vůbec dělat, co chtěl, a když bude po pohřbu, může si klidně sednout do vlaku a někam zmizet nebo se prostě vypařit; jeho žena ho nevidí a pro ostatní existuje jen jako stín, jako jméno. Jenže katastrofa je, že nic z toho neudělá – nezmizí, nevypaří se, nepropadne se jako na jevišti, v životě to není tak jednoduché, v životě není propadlo, v životě je zákulisí, kam ho vykázali… Tak o sobě přemýšlí hlavní postava autobiografického románu Jána Roznera Sedm dní do pohřbu (přeložil Milan Schulz, Prostor, Praha 2014). Rámec vyprávění je dán úmrtím jeho manželky, významné slovenské překladatelky Zory Jesenské, před Vánoci roku 1972 a jejím pohřbem o týden později. Tehdy jsou oba již několik let vyškrtnuti normalizačním režimem z veřejného života, zbaveni zaměstnání a obráceni jen do svého soukromí. Ženina smrt tak pro Roznera znamená odchod posledního člověka, pro něhož ještě skutečně existoval, ztrátu jediné jistoty. Ten týden je vyplněn přípravami smutečního obřadu, ale především se stává zrcadlem jeho života a slovenské poválečné společnosti. Je to poslední srozumitelná pasáž v autorově existenci, kdy ještě může a musí něco udělat, pravá hrůza naprosté nicoty se rozkládá teprve za tímto horizontem. V intimní zpovědi až terapeutického charakteru Rozner nelítostně analyzuje sám sebe a stejně účtuje i se svým okolím. Vykresluje obraz vnitřně rozkolísaného a často klopýtajícího člověka otlučeného dějinami 20. století, spíše pozorovatele než aktéra, který už po ničem netouží, jen nějak obstojně dohrát svůj part. Na působivosti textu dodává i fakt, že vyšel teprve čtvrtstoletí po svém napsání a tři roky po smrti autora.
- ndv -