Dějiny a současnost

Je jedním z četných paradoxů historie, že v tradici československých legií se takřka chronicky opakují zeměpisné pojmy Arras, Doss’Alto, Terron, Vouziers a Zborov, i když jisté pochybnosti odborníků nebudí jen poslední z nich. Ještě absurdnější je bezpochyby fakt, že za Den ozbrojených sil České publiky byl zvolen 30. červen – výroční den slavnostního předání praporu 21. střeleckému pluku československých legií ve francouzském městečku Darney, přestože tam se v roce 1918 vůbec nebojovalo, pouze řečnilo. Jestliže tedy nebyl za památné datum zvolen 2. červenec 1917 – den bitvy u Zborova, lze stěží očekávat, že by se v této souvislosti mohly nějak připomenout například Penza, Lipjagy nebo Kazaň, o dalších místech legionářských vítězství ani nemluvě. Falešně chápaná politická korektnost a dosud plně nezažitá idea česk(oslovensk)ého státu kromě toho nedovolují náležitě (přinejmenším v oficiální rovině) připomenout památku desetitisícovek našich padlých dědů a pradědů v rakousko-uherských uniformách. Je neoddiskutovatelné, že československá republika vznikla v prvé řadě zásluhou nemnoha legionářů, nečekaně úspěšně bojujících na ruském území v letech 1917–1919. Jejich obdivuhodné úsilí by zřejmě přišlo vniveč, kdyby je zcela pragmaticky, ale navýsost efektivně nevyužili přední protagonisté československého zahraničního odboje s T. G. Masarykem v čele. Ten byl vskutku charizmatickou osobností, ale bez víceméně nezištného úsilí obětavých, byť takřka anonymních dobrovolníků na frontě války i každodenní práce by neměl šanci stát se tím, kým se stal. Na druhé straně Masaryk nesporně náležel ke spolutvůrcům dějin, jejichž historický úspěch bývá dán silou myšlenkové vize – v daném případě politické a do jisté míry i sociální. Zejména jeho psychická odolnost byla pozoruhodná, uvážíme­‑li, že vojska Centrálních mocností dosáhla ještě v první polovině roku 1918 nepopiratelných vojenských úspěchů a záruky dohodových mocností, že „československá otázka“ nebude při mírových jednáních opomenuta, obdržel zahraniční i domácí odboj krátce před uzavřením příměří. Sám Masaryk později přiznával, že pracoval doslova jako hypnotizován, jako natažený stroj, což ostatně dokládá množství spisů, článků, prohlášení, projevů, zdravic, interview a rozhovorů. Cítil-li se vůbec nástrojem Prozřetelnosti, nedal to najevo. V Masarykově stínu se nezřídka ztrácejí „mužové 28. října“ v čele s Antonínem Švehlou a Aloisem Rašínem. Mnozí z jejich následovníků se v letech 1914–1918 nezřídka projevovali oportunisticky, jak je ostatně běžné u drtivé většiny politiků, ba i státníků. Nutno zdůraznit, že opět s masivním, třebaže často bezděčným přispěním bezejmenných protagonistů dějin, založili osvědčenou – přinejmenším z humánního hlediska – tradici nenásilného převzetí moci. To koneckonců uznávali i jejich političtí odpůrci z řad stávajícího „establishmentu“ a německých Čechů, Moravanů a Slezanů. Všichni si totiž byli vědomi, že akceptování finančního břemene ve výši ničím nekrytých 23 miliard rakouských korun může strhnout nově vzniklý stát takřka do pekel – poválečné Německo by se sotva stalo snadnou kořistí nacistů, nebýt neuvěřitelné inflace, o obtížně zvládnutelné politické anarchii nemluvě. Těžko hledat pro vylíčení poválečné demoralizace výstižnější – a zároveň tak mrazivě nadčasová – slova, než napsal první československý ministr financí Alois Rašín (Paměti Dr. Aloise Rašína): ... republika, vlastně její obyvatelstvo, stůně třemi těžkými chorobami (…) První z těchto chorob jest úplné zlenivění (…), zaviněné tím, že v zákopech nebylo potřebí pracovat, ale doma taky ne, poněvadž vyživovací prostředky (…) zbavovaly každého potřeby, aby pracoval (…) ohromné množství lidu myslí, že zůstane to trvale tak, aby stát živil 2/3 obyvatelstva (…) Vypíše se nouzová stavba v okrese, ve kterém jest notorická nezaměstnanost, a do práce se přihlásí dva zedníci. Zavede se osmihodinová doba pracovní a okamžitě přijdou (…) úředníci s požadavkem, že oni budou pracovat pouze 6 hodin denně. Druhou velkou chorobou jest to, že (…) obyvatelstvo si skutečně myslí, že stát může dělati všechno. Nikoho (…) neodstraší to, jak ty věci vypadají u železnic, u pošt a v jiných státních podnicích (…) Všechno to, co dosud prováděly: země, okresy, obce, soukromé společnosti a spolky, nyní se najednou hodí na bedra státu a nikdo se nestará o to, odkud se na to vezmou příjmy (…) A tak se (…) výrobcům připlácí ze státní pokladny, aby se to v prodeji mohlo dávati laciněji (…) Jindy přijde se pro subvence výrobní (…), ­konečně přijde obchod a chce, aby mu stát garantoval jistý výnos při exportu a při tom přirozeně převzal veškerou ztrátu. Třetí chorobou jest, že lid myslí, že svoboda předpokládá neposlušnost (…) Okresní hejtman se bojí poručiti četníkovi, četník chodí raději v civilu, poněvadž se bojí, že by musel někdy zakročiti (…), lid obojího pohlaví stojí na stanovisku, že by si zadal, kdyby státní úřad poslouchal. A tak do tohoto stavu zasévá se těmi, kteří se vrátili z Ruska, semeno bolševismu. Změny v mentalitě společnosti byly dalekosáhlé a měly nejen kontinentální, ale v jistém smyslu i globální rozměr. V letech ­1914–1918 zahynulo podle maximálních propočtů na 8 700 000 vojáků a 14 750 000 civilních osob, z čehož zhruba šest milionů padlo za oběť španělské chřipce a asi čtyři miliony (převážně v rámci osmanské říše) genocidě. Obrovskou společenskou zátěž představovalo léčení fyzických a psychických následků masové invalidity, válečného stresu, hladovění a chorob, z nichž mnohé se staly dědičnými. Nebývalé plýtvání materiálními prostředky mělo za následek nejen katastrofální pokles hodnoty peněz, ale povšechně výrazné oslabení dosavadního – převážně osvícensko­‑pozitivistického a víceméně optimistického – vidění světa a budoucnosti lidstva. Takřka masovými se staly projevy momentální nevíry v tradiční systém mravních hodnost – jmenovitě alkoholismus, narkomanie, poživačnost, oslabení solidarity s postiženými, rozpad rodin, ale především sílící adorace násilí v rodícím se bolševickém, fašis­tickém a nacis­tickém režimu. Obrovský otřes prodělal politický systém v Evropě – a nejen z hlediska mezinárodních vztahů. Málokdo dnes tuší, že zde roku 1914 existovaly pouze čtyři státy s víceméně republikánským zřízením: San Marino, Švýcarsko, Francie a Portugalsko (podle doby svého vzniku). Roku 1918 se obrazně řečeno „válely v prachu“ koruny několika monarchií, což bylo v některých případech provázeno i jejich politickým rozpadem. Mnozí jej nadšeně vítali, ale jejich psychologický otřes nebyl o mnoho menší než u „milovníků starých časů“. V případě českých zemí bylo nutno se po více než tisíciletí vyrovnat nejen se zánikem monarchie v knížecí, královské a posléze císařsko-královské podobě, ale i s přičleněním Slovenska jako dosavadní součásti jiného historicko-právního celku – Koruny svatoštěpánské. Při vzniku Československé republiky se paradoxně spojilo hledisko státoprávní, zdůrazňující integritu historicky vzniklých zemí Koruny svatováclavské bez ohledu na národnostní poměry, a hledisko přirozenoprávní, které vyzdvihovalo nárok Slováků na národnostní a politickou emancipaci. Přidáme-li k tomu hledisko strategické, v jehož důsledku se součástí nového státního útvaru stala část území osídlených většinou maďarským a rusínským obyvatelstvem, dopátráme se snadno prapříčin pozdější mnichovské krize (1938) a jejích tragických následků, stejně jako anexe Podkarpatské Rusi stalinskou diktaturou (1945), rozdělení Československa (1993), ale i současných „specifických“ problémů s integrací České republiky v rámci Evropské unie. Již ve své době – a konkrétně i po roce 1918 – si očití svědkové povšimli zvláštního jevu, že se určitá národní soudržnost projevovala spíše pod vnějším politickým tlakem než při jeho absenci. Za rakouské nesvobody (která se teď líčí jako pravé otroctví) vycházely najevo spíše dobré národní vlastnosti české, za nové svobody jsou to spíše špatné. Nutno ovšem dodat, že autor tohoto výroku – univerzitní profesor Jaroslav Goll – měl dost silné vazby na „establishment“ před rokem 1918, což mu dala první československá republika jasně pocítit. Jeho postřeh je tedy trefný, nikoli však nestranný. V průběhu první světové války se v prostředí československého odboje otevřel prostor pro soudy zcela protikladné a velmi často vyhrocené – spíše však z účelových než emocionálních důvodů. Memorandum T. G. Masaryka státnímu tajemníku (ministru zahraničí) USA Robertu Lansingovi z 26. června 1918 obsahuje mimo jiné následující charakteristiky: Rakousko bylo vždy špatné a falešné (…) středověký stát (…) jakýsi umělý protinárodní a antidemokratický slepenec. Otevřeně řečeno – jiné východisko než dosažení samostatnosti dokázalo postupem doby vidět stále méně lidí, kteří by se roku 1914 spokojili s federalizací monarchie, či jen s národnostní autonomií. Jako obvykle se názorové vystřízlivění dostavilo až po fatálních dějinných zkušenostech; vynikající právník František Weyr napsal těsně po roce 1945, že bývalá monarchie rakousko-uherská (…) jeví se mně dnes – po strašných zkušenostech druhé světové války – v náležitém časovém odstupu jako kulturní [civilizovaný; pozn. P. B.] stát prvního řádu ve srovnání s onou krvavou zrůdou, která nazývána byla „třetí říší“. Je zase příznačné, že Weyrovy memoáry vyšly teprve čtyřicet osm let po jeho smrti a deset let po pádu komunistického režimu. Ze srovnání s nacistickým a ex post i komunistickým režimem by ovšem vyšly jaksi očištěny všechny autoritativní, a možná i některé diktátorské státy. Dejme tedy slovo našemu historikovi z nejerudovanějších a zároveň nejméně pochopených – Josefu Pekařovi. Jak dokládá jeho smuteční projev za zemřelého císaře a krále Františka Josefa, přednesený v prosinci 1916 v pražském Karolinu, byl Pekař svým způsobem i trochu prognostikem. Nicméně dobu panovníkovy vlády (1848–1916) charakterizoval nevídaným pokrokem tvůrčích sil naší společnosti. Ačkoli základy právního státu, tržní ekonomiky a občanské společnosti byly položeny již za jeho předchůdců, pak ve druhé polovině 19. století došlo k takovému sociálnímu povznesení a masivní osvětě nejširších vrstev obyvatelstva, že se jiný výsledek ani nedal předpokládat. Jisté je, že v době vlády Františka Josefa vrcholil historický proces utváření moderního českého národa a první československá republika nesla nespočet mateřských znamení své předchůdkyně. Vždyť Habsburkové byli takřka nepřetržitě českými králi po celý novověk (1526–1918). Jejich monarchie se rozpadla poměrně civilizovaným způsobem, ale na její dědictví v podobě právního státu, tržní ekonomiky a občanské společnosti víceméně navazovaly první i poslední československá republika, jejíž rozpad proběhl ještě civilizovanějším způsobem, což nebyla ani v té době samozřejmost – spíše naopak. Tak tedy ani strašlivé události právě uplynulých sta let nás nejspíše neopravňují pesimisticky nebo fatalisticky propadat mylnému přesvědčení o povšechné absurditě, katastrofičnosti a zejména diskontinuitě dějin. Autoři i čtenáři dějepisných knih budou možná ještě dlouho zvažovat, co jsme roku 1918 ztratili a co získali. Jistotu mají jen v jednom: co jsme neodvratně ztratili, nás již nic nestojí, ale co jsme získali, za to platíme – většinou nevědomky – dodnes.