Vlaky projíždějící částečně vykácenými, liduprázdnými a zapadlými lesy, mlha a divoké hraniční potoky, neúrodná pole, opuštěné kostely a hřbitovy, vykořenění a osamělí lidé, samotáři – to vše byly motivy uměleckého zpracování českého pohraničí po roce 1945. Tyto negativně konotované obrazy byly rozšířeny bezprostředně po druhé světové válce, ale také v šedesátých letech, v prostředí českých disidentů a emigrantů sedmdesátých a osmdesátých let a především v postsocialistické společnosti po roce 1989. Zároveň však živily naděje na kulturní obnovu „poraněné“ krajiny a „poraněných“ lidí, tedy naděje na znovuobjevení „ztracených dějin“. Nepatřily ke společenskému mainstreamu, jelikož odporovaly oficiálním narativům o pohraničí po roce 1945 – v reportážích, v obrazových publikacích a ve filmu se pohraničí konstruovalo jako rozkvetlá země, již budují rázní, zdraví, noví lidé. Tyto dvě podoby mýtu o pohraničí charakterizovaly a stále charakterizují vnímání a výklad těchto přírodně i kulturně se navzájem lišících, ale přesto jako homogenní pociťovaných regionů na hranicích s Polskem, Německem a Rakouskem. V posledních letech se mnozí domácí i zahraniční badatelé zabývali fundamentálními politickými a společenskými změnami českého pohraničí po roce 1945, zejména z perspektivy politických a sociálních dějin. Příspěvky v tomto čísle ĎaSu mají naproti tomu za cíl představit nové přístupy inspirované kulturními dějinami, respektive cultural-studies. Ty hledají odpověď na otázku, jak pohraničí konstruují jednotliví aktéři a společenské skupiny. V centru pozornosti je charakter, rozporuplnost a často plynulé přechody mezi jednotlivými kulturně, sociálně a národně konotovanými představami pohraničí jako sporného a křehkého tranzitního prostoru na příkladech svědectví židovských migrantů v poválečném pohraničí, utopických a technokratických diskurzech o likvidaci a nové výstavbě Mostu v šedesátých a sedmdesátých letech a o Sudetech jako krajině paměti v komiksu a filmu Alois Nebel či v próze Olgy Tokarczukové.
Matěj Spurný Nejsou jako my. Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945–1960) Antikomplex, Praha 2011, 373 s.
Adrian von Arburg – Tomáš Dvořák – David Kovařík a kol. Německy mluvící obyvatelstvo v Československu po roce 1945 Matice moravská, Brno 2010, 543 s.
Gertraude Zand – Jiří Holý (eds.) Transfer v kontextu české literatury. Vyhnání, odsun / Transfer im Kontext der tschechischen Literatur. Vertreibung, Aussiedlung Host, Brno 2004, 198 s.