Dějiny a současnost

O dlouho téměř neznámém angažmá československých příslušníků v řadách francouzské cizinecké legie během první vietnamské války (1945–1954) vyšlo v poslední době několik prací. Jednou z posledních jsou vzpomínky Pavla Knihaře Legie, můj život. Od vojína k veliteli praporu (editor Ladislav Kudrna, přeložila Lenka Veliká, Academia – ÚSTR, Praha 2013). Knihař se jako sedmnáctiletý mladík krátce zapojil do protikomunistického odboje a v srpnu 1948 emigroval do Německa. Po nedlouhém pobytu v utečeneckém táboře se rozhodl vstoupit do legie, což se mu poměrně rychle podařilo (závazek podepsal v prosinci 1948). Následoval výcvik v Alžírsku a již koncem března 1949 byl poslán do Indočíny, kde potom strávil na frontě celé čtyři roky. Nejprve působil v relativně klidnějším jižním Vietnamu, posléze v mnohem tvrdších podmínkách Vietnamu severního. V bojích s Viet Minhem, jimž je věnováno gros vyprávění, se vyznamenal mimořádnou odvahou a bojovými schopnostmi, které mu přinesly vyznamenání a povýšení. Knihař zůstal legionářem i po odsloužení základního závazku, bojoval v Alžírsku a sloužil na Madagaskaru a atolu Mururoa (do výslužby odešel k 1. lednu 1979). Jeho osud je nesporně výjimečný, vyprávění je však bohužel příliš „vojensky“ popisné. Zároveň se nese v duchu problematické teze o autorově celoživotním protikomunistickém boji v řadách cizinecké legie (vůči níž je vcelku pochopitelně naprosto loajální). Knihař totiž nebojoval jen proti komunismu, nýbrž především za francouzský kolonialismus, jenž si co do zachovávání lidských práv s lidově-demokratickými režimy nijak nezadal…