Dějiny a současnost

Sto let, které v dubnu letošního roku uplynuly od katastrofy luxusního parníku Titanic, zajímaly i u nás všechna důležitá média. Součástí připomínek tohoto výročí je i světové znovuuvedení stejnojmenného velkofilmu z roku 1997, tentokrát ovšem v převodu do formátu 3D. Za fenomenálním úspěchem původního filmu i za jeho „upgradem“ stojí režisér James Cameron, jenž je nejen předním hollywoodským tvůrcem, ale také podmořským badatelem. Osobně se zúčastnil mnoha ponorů nejen k vraku Titaniku, ale i k bitevní lodi Bismarck, a krátce před smutným výročím se stal teprve třetím člověkem, který na vlastní oči spatřil dno Mariánského příkopu. V nakladatelství Mladá fronta nyní vyšla kniha Rebeccy Keeganové s názvem Futurista. Život a filmy Jamese Camerona (přeložil Milan Lžička, Praha 2012). Životopis režiséra, jehož filmy figurují na předních místech žebříčku nejnákladnějších snímků všech dob, se zaměřuje především na technologické postupy, jež Cameron ve svých dílech vy­uží­val. Fascinující je ale i vylíčení režisérovy cílevědomosti, tvrdosti a neústupnosti – vlastností, které na vlastní kůži zakoušejí producenti, herci i jeho ostatní spolupra­covníci. (jde)

Dlouho jsem váhala, zda vůbec o knize Henninga Mankella Číňan (přeložila Helena Stiessová, Host, Brno 2011) psát. Vždyť severské detektivce je nyní věnováno tolik prostoru, že jistě nejednu jinou důležitou knihu přehlédneme. Pak jsem ale navštívila londýnský knižní veletrh, kde byla hlavním hostem Čína s dokonalým PR západního stylu, a téměř současně jsem si přečetla stručnou novinovou zprávu o manželce vysoce postaveného funkcionáře komunistické strany Po Si-laje, jež byla obviněna z vraždy britského podnikatele a jejíž manžel byl odvolán z politbyra; za touto na první pohled nezajímavou zprávou následovala poznámka, že to celé souvisí s plánovanou výměnou generací na nejvyšších postech čínského vládnoucího aparátu. Zamrazilo mě a hned jsem si vybavila děj Mankellova Číňana, který mi původně přišel tak trochu „splašený“, byť velice precizně propracovaný. Na počátku je vyvražděná malá víska na severu Švédska. Zločin je proveden obzvlášť brutálním způsobem, že je téměř od počátku jasné, že jej spáchal někdo, kdo přišel o rozum, anebo se mstil. B je správně. Stopa, již sleduje soudkyně Birgitta Roslinová z Helsingborgu, ji přivede díky starým dokumentům do Ameriky 19. století, kam byli na stavbu železnice zavlečení chudí čínští kuliové. Dopisy, z nichž se Birgitta dozvídá fakta, adresoval jeden z předků rodině jejích adoptivních rodičů. Ovšem čínsko-americké pozadí zločinu se nakonec ukáže jen špičkou ledovce dnešního globálního světa... Rozuzlení vztahující se k čínské politické garnituře a jejím aktivitám na africkém kontinentu (kde rovněž Henning Mankell své knihy tvoří) je ze středoevropského nekoloniál­ního pohledu hodně... delikátní, přesto však skutečnosti ne nepodobný. (ivc)

Když jsme před lety s jedním kolegou debatovali o tom, které knihy nás přivedly k zájmu o historii, shodli jsme se, že daleko více než odborné historiografické práce, nás ovlivnila beletrie, například Jméno růže či Foucaultovo kyvadlo Umberta Eca, detektivka Josephine Teyové Vrah či oběť nebo Egyptologové Kingsleyho Amise. Pokud by Ju­lian Barnes napsal své romány Arthur & George a nejnověji Vědomí konce (přeložil Petr Fantys, Euromedia Group – Odeon, Praha 2012) již tehdy, zřejmě bychom je přiřadili po bok k výše uvedeným titulům. Zatímco obsáhlý román ­Arthur & George pojednává o skutečné události z konce 19. století, rasové nesnášenlivosti a ošidnosti svědeckých výpovědí, nejnovější Barnesův román pro změnu o nespolehlivosti paměti lidské a jejím vlivu na výklad dějin. Jak může člověk, který není sto objektivně vyprávět o své vlastní prožité minulosti, vynášet soudy o jiných lidech, kteří žili stovky let před námi? Hlavní hrdina Barnesova románu Tony Webster na konci života bilancuje svůj život a vzpomíná na své mládí. Vše idylicky plyne a před námi vyvstává portrét seriózního Brita, který prožil poklidný život bez zásadních zvratů. Při dědickém řízení však obdrží písemnost, která se týká dávného spolužáka. Náhle vychází najevo, že příběh Websterova života nebyl přeci jen tak spořádaný, jak se nám hlavní hrdina snažil sdělit. Zdánlivě spolehlivý vypravěč se proměňuje ve vypravěče krajně nespolehlivého. Barnes jako by říkal, že k naší osobní minulosti přistupujeme podobně nespolehlivě jako k té „velké“ historii, kterou píšeme, neboť historie je podle Barnese ona jistota vznikající v bodě, kde se nedokonalost paměti stýká s nedostatečností historických pramenů. (eb)