Vždy, když se mi podaří navštívit Londýn, zamíří mé kroky do Britského muzea. Nikoliv kvůli imperiální sbírce artefaktů z dávných zaniklých říší, i když je vskutku obdivuhodná. Nikoliv kvůli zde přebývajícím mumiím, které si z pouští přivezly osamocená zrnka písku, ale i notnou dávku respektu a vážnosti, jež si zachovaly i v rámci muzejní expozice. Ani kvůli pokladům nejstaršího anglosaského období. Do Bloomsbury jdu pokaždé proto, abych se mohla nechat unášet pohledem do vrcholku kupole čítárny, Reading Room. A pokaždé mě na zlomek vteřiny zamrzí, že ten pocit není stejný jako poprvé. Pak sice převáží monumentálnost a závratnost tohoto aktu odevzdání se geniu loci, přesto však ono „poprvé“ – jak už to u poprvé bývá – bylo ještě monumentálnější a závratnější, a hlavně překvapivé a nečekané. Svůj vztah k této místnosti jsem si vytvořila především díky Davidu Lodgeovi a jeho Dnu zkázy v Britském muzeu (The British Museum is Falling Down), a nikoliv Karlu Marxovi a jeho Kapitálu, jak se tak stalo u mnoha těch, kdo toto místo návštěvnicky okupují s tričkem s Che Guevarou pod bundou – to jen aby bylo jasno hned od počátku…
...