Klasické mezistátní konfl ikty, tak jak jsme je znali minimálně od vzniku vestfálského systému, byly od konce druhé světové války (naštěstí) stále vzácnějším jevem a po skončení války studené najdeme velmi málo střetů, v nichž by účastníky ozbrojené roztržky byly regulérní armády dvou nezávislých států.
Pokud k tomu došlo, tak bylo běžným jevem, že alespoň jedna strana odmítala uznat konflikt jako svého druhu regulérní válku. V roce 1990 svět sice dosáhl poválečného rekordu v množství států zasažených nějakou formou politického násilí, které se dotýkalo 29,9 % státních útvarů (před „arabským jarem“ v roce 2010 kleslo toto číslo na 13 %), avšak počet mezistátních konfliktů klesl od té doby o polovinu, přičemž ani v roce 1990 nebyl vysoký. Za posledních dvacet let jsme tak mohli zaznamenat (pomineme- -li napětí mezi Súdánem a Jižním Súdánem, ve kterém nejde o čisté zapojení dvou regulérních armád) v zásadě tyto konflikty: přestřelky mezi thajskou a kambodžskou armádou na sporných místech společné hranice, krátkou válku mezi Ruskem a Gruzií (v roce 2008, se zhruba čtyři sta padlými) či tzv. konflikt o Kargil (sporná část Kašmíru) mezi Indií a Pákistánem v roce 1999, který si vyžádal patrně tisíce životů.
...