Nebývá častým jevem, že se uměleckohistorická definice určitého fenoménu shoduje s obecně rozšířenou představou, jako je tomu v případě rudolfínského umění.
Většině z nás se totiž ani tak nevybaví jména umělců, kteří pro Rudolfa II. pracovali, nebo jejichž díla sbíral, ale v první řadě spíše císař jako mimořádná osobnost, jenž aktivně ovlivňoval svoje umělecké prostředí. Císařův postoj k umění nebyl vztahem podivína k umělcům, jak by se mohlo zdát v souvislostech tradičně zjednodušované melancholické povahy Rudolfa II. Přes všechnu jedinečnost nebyl charakter jeho mecenátu a sběratelské činnosti nijak bizarní a bez srovnání. Důležitá naopak byla kontinuita a jistá typičnost, kterou navazoval na své rodové předchůdce a sdílel se svými současníky. Jeho osobní zájem o umění i kultivovaný přístup k umělecké tvorbě na panovnickém dvoře provázel vladařský status i jinde. O tom svědčí nejen anekdotické zprávy o Karlu V. shýbajícím se pro Tizianův štětec, ale i samotné pokusy řady tehdejších vládců o vlastní uměleckou či uměleckořemeslnou tvorbu.
...