Dějiny a současnost

Popkulturní fenomén Milénium má na svém kontě nejen čtenářské i divácké úspěchy, ale také tak trochu prapodivně hořkou pachuť soukromého sporu o vlastnictví práv na toto dílo. Eva Gabrielssonová, životní partnerka Stiega Larssona, vede svůj boj za získání morálního práva na jeho texty (přičemž na Miléniu má podle všeho i značný autorský podíl) s Larssonovým nevlastním bratrem a jeho otcem. Spolu s redaktorkou francouzské Elle Marií-Françoise Colombaniovou sepsala svůj a Stiegův život v knize Milénium, Stieg a já (přeložil Marek Sečkař, Host, Brno 2011), kde mimo jiné přibližuje vztahy mezi Larssonem a jeho pokrevními příbuznými, stranou nezůstává ani líčení tristních zkušeností, které spolu se svým druhem zažívala, když se ocitl v hledáčku pravicových extremistů, jejichž činnosti se ve svých článcích věnoval. Čtenář může být textem knihy nejprve trochu rozčarovaný – přeci jen je z dikce patrné, že spoluautorkou je redaktorka ženského časopisu, což je „tvar“ poněkud specifický –, postupně ale záměr Evy Gabrielssonové přebije veškeré nežádoucí příchutě a je patrné, že tato žena, s níž od počátků jejich vztahu Larsson sdílel levicové zaměření, bojuje za ideály, které se svým mužem sdíleli. I proto je těžké vymezit žánr knihy. Manifest? Zpověď? Životopis? Tragický příběh z ženské literatury? Či snad prohlášení? Od všeho kousek. (…) dále bojuji za získání morálního práva na Milénium a na soubor Stiegových politických textů. Bojuji za něj, za sebe, za nás. Nechci, aby bylo jeho jméno nadále předmětem obchodování a obchodní značkou. Podle toho, jak se věci vyvíjejí, bych ho také jednoho dne mohla spatřit na pivních lahvích, balíčcích kávy nebo kapotách aut. Nechci, aby kdokoli špinil a zneužíval jeho boj a jeho ideály. Vím, jak by jednal ve všech situacích, které dnes prožívám. Bojoval by. Momentálně přichází do kin americká verze prvního dílu Milénia Muži, kteří nenávidí ženy. Režíroval ho sice uznávaný David Fincher, přesto tento „filmový mutant“ jako by symbolizoval (snad dočasnou) marnost boje za jisté ideály… (ivc)

Před dvěma roky vydalo nakladatelství Paseka román u nás dosud neznámého francouzského spisovatele Philippa Claudela ( 1962) Šedé duše. Příběh, zasazený do malého francouzského města ležícího nedaleko frontových bojů první světové války, byl po zásluze oceněn již ve Francii Renaudotovou cenou a časopis Lire jej v roce 2003 vyhlásil knihou roku. O dva roky později se dočkal též filmového zpracování. Claudelova kniha byla pozitivně přijata i u nás, a tak nakladatelství Paseka sáhlo po dalším autorově titulu, románu Vnučka pana Linha (přeložila Zora Obstová, Paseka, Praha 2012). Na lodní zádi stojí starý muž. V náručí svírá lehký kufřík a novorozeně, které je ještě lehčí než kufr. Starý muž se jmenuje pan Linh. Že se tak jmenuje, ví jen on sám, protože všichni, kdo to věděli, umřeli. Těmito slovy otevírá autor neuvěřitelně citlivý příbeh pana Linha, který opouští svou vleklou válkou poznamenanou vlast kdesi v Asii, aby zajistil své vnučce lepší život kdesi v Evropě. V novém zemi se pan Linh cítí nesvůj, nerozumí jazyku, nechápe civilizační vymoženosti tohoto světa. Se svou vnučkou v náruči bloudí přelidněnými ulicemi, uskakuje před troubícími auty a večer se vrací do noclehárny na periferii města. Ze vzpomínek na svou bývalou vlast jej vytrhne až náhodné setkání s panem Barkem na lavičce v parku. Oba muži navážou neobvyklé přátelství, a přestože každý mluví jiným jazykem, pocítí k sobě vzájemnou náklonnost. Útrapy pana Linha tím ale nekončí, musí opustit noclehárnu a je „umístěn“ i s vnučkou v domě s mřížemi na oknech a ostrahou u vchodu. Pro své setkání s panem Barkem je však pan Linh ochotný udělat maximum… (eb)*

Do Anglie si přivezl tucet živých vzorků brouků, které objevil. Kvůli svastice je chtěl nejprve pojmenovat Anophatalamus hitleri – ale pak si řekl, že toto ještě není nejvyšší druh, není to vůdce jako Reichsführer, ale spíš jeho předvoj, Jan Křtitel, posel blanokřídlých. Proto ho raději pojmenoval Anophatalamus himmleri a doufal, že Anophatalamus hitleri se vyvine později. Je rok 1936 a mladý vědec a obdivovatel Hitlera a eugeniky Philip Erskine objeví při své výpravě do Polska zvláštní hmyz, kterému se při roztažení křídel vytvoří na hřbetě hákový kříž. Tento objev je však jen částí spletitého příběhu Neda Beaumana Boxer, brouk (přeložili David Záleský a Markéta Záleská, Euromedia Group – Odeon, Praha 2011), ve kterém si autor velice umně pohrává s tematikou eugeniky, fašismu, židovství, spikleneckých teo­rií a v neposlední řadě s podivnou nemocí – trimetylaminurií, kterou trpí sběratel nacistických kuriozit Kevin Broom, jenž nakonec vyřeší nejen záhadnou smrt židovského boxera Setha Roache z roku 1936, ale i spojitost s podivně vyšlechtěným broukem, kterého mladý eugenik věnoval führerovi. (eb)