Příběh Lidic představuje v kolektivní paměti konstrukt natolik zatížený jednostrannou interpretací a znásilněný komunistickou ideologií, že pokus převést jej na filmové plátno je nepochybně záslužný a současně velmi odvážný čin. Zároveň je to ale čin nadmíru obtížný. Nelze totiž pominout skutečnost, že tvůrci jsou nuceni pohybovat se mezi dvěma pravděpodobně neslučitelnými nároky: část veřejnosti bude očekávat důstojný filmový pomník v duchu ustáleného povědomí o lidické tragédii, druhá část jeho destrukci. Scénář Zdeňka Mahlera opřený o ironický paradox, totiž, že jediným lidickým mužem přeživším tragédii vesnice byl místní synovrah, jenž osudu lidických mužů unikl pobytem v bezpečí pankrácké věznice, sliboval uchopení, které umožní vyhnout se neživotné „mramorizaci“ tragédie. Záměr ale uvízl na půl cesty.
...