Text druhého vydání své Renesance pozměnil autor dle vlastního doznání jen nepatrně oproti vydání prvnímu z roku 1998. Rozšířil sice seznam literatury o některé nové tituly, v díle samém k nim však nepřihlédl a ze vzájemného srovnání obou edic je patrno, že v souladu se svým přesvědčením cizeloval více formální nežli obsahovou a argumentační složku knihy. Přestože se už v názvu objevují dvě slova hojně užívaná v současné historiografické produkci, totiž kód a komunikace, nejedná se ve skutečnosti o žádný ambiciózní teoretický traktát, jenž by se pokoušel o prolomení dosavadních hranic poznání za hojné pomoci módní odborné frazeologie. Jde spíše o souhrn subjektivně laděných staromistrovských esejů, v nichž autor se zjevným potěšením obšírně cituje jiné autory, které má očividně rád, zatímco ty druhé odbývá, nebo přímo pomíjí. Přestože se na více místech vztahuje například k Burckhardtovi, Wölfflinovi či Francastelovi, duchovními patrony jeho literárně stylizovaných textů jsou spíše Walter Pater či Max Dvořák. Pod tímto zorným úhlem je třeba nazírat i pisatelův zjevně selektivní vztah k pramenům a literatuře, jakož i jeho zálibu v porovnávání zdánlivě neporovnatelného, totiž textů, jež od sebe dělí nejen dlouhé časové úseky, ale i odlišná metodologická východiska či rozdílný žánr.
...
Prostor, Praha 2010, 264 s., 280 Kč