Dějiny a současnost

Znepokojivé, avšak stále inspirativní je alegorické svědectví o neradostném běhu věcí budoucích, které skryl pod háv příběhů a podobenství Jaroslav Hašek ve své knize o dobrém vojáku Švejkovi. Genialita díla coby prognostické studie globálního významu vynikne vzápětí poté, co konfrontujeme Haškovy místy až neúprosně přesné vize s vlastními zkušenostmi lidí počínajícího 21. století. Nebo snad není vyprávění o osudu školy v Zemi Františka Josefa (jejíž klimatické poměry regulovala rakouská ministerstva obchodu i zahraničí) předzvěstí globálního oteplování? Diktát politické korektnosti pak předjímá věta lékaře o tom, že úplavicí stižený kadet zní vždy lépe nežli posraný kadet. Hospodářské a politické problémy naší současnosti nastiňuje Švejk na více místech. Pouhé lakonické konstatování mejlej se i ministři vydá za několik politologických analýz. Kniha se ovšem zabývá i kulturními a vědeckými prognózami. Vývoj výtvarného umění 20. století je například geniálně popsán na příkladu polního oltáře od firmy Moritz Mahler (Z dálky však to všechno splývalo a činilo dojem, že vlak vjíždí do nádraží). Multikulturalita současné tvorby se zračí v konstatování, že tohoto katolického oltáře by bez problémů mohli používati nějací pohané na Zambezi či šamani Burjatů i Mongolů. Zvláštní pozornost věnoval Hašek konceptuální tvorbě. Na Bojišti, praví Švejk, bydlel v jednom sklepním bytě metař Macháček, ten se vysmrkal na vokno a rozmazal to tak dovedně, že z toho byl vobraz, jak Libuše věští slávu Prahy. Vedle takovéhoto zaníceného performera by se dejme tomu Jiří David vyjímal asi jako Zdeněk Burian vedle Jacksona Pollocka! Pokud pak jde o historiografii, paradigma konce dějin vytyčil autor Švejka dobrých sedmdesát let před Fukuyamou. Připojil k tomu i vizi konce dějepisectví samého, neboť jedině tak je možno chápat činnost jednoročního dobrovolníka Marka, sepisujícího za užití důmyslné metodologie budoucí dějiny batalionu do zásoby. Zkrátka: kdo říká, že Švejka zná, ten vůbec nic nepochopil.