Dějiny a současnost

Rychlé odkazy

téma: DNA a historie

Aktuální číslo

Ďasův knižní kapsář

Ďasův knižní kapsář

  • Smýšlíte-li o lidském pokolení veskrze pozitivně a považujete-li člověka za bytost veskrze „humánní“, knize Úprdelný dny na úprdelný planetě (přeložila Veronika ter Hamsel Havlíková, Mladá fronta, Praha 2011) mladého vlámského autora Dimitri Verhulsta byste se měli raději vyhnout. Jeho pohled na vývoj lidstva, ačkoliv člověk v jeho vidění vystupuje v knize bezvýhradně jako „to“, je vlastně nelichotivý, a hlavně nesentimentální. Žádné zbytečné cavyky, necelých sto padesát stran. Rozsah nikterak velký pro vývoj, který probíhal miliony let, umožňující nekompromisní (a pro někoho možná až drsné) formulace... Jen tak mimochodem, neviděl jste tu někdo někde ještě nějakýho blbouna nejapnýho? (...) Ale co, kdo by si lámal hlavu s nějakým nepovedeným holubem. Chce to něco jinýho a lepšího. Jedno ještě není vyhubený a už to objeví něco dalšího, co se bude moct vyhubit někdy pozdějc. S otevřenou náručí to dneska vítá papouška, snadno indoktrinovatelnýho ptáka, kterýho může naučit breviář a žalmy. Stačí ho pošimrat na šešulce a opeřenec se vděčně pomodlí. Nelze si nepoložit otázku po smyslu života a odpovědí je výbuch atomové pumy: Silou patnácti kilotun trinitrotoluenu, což o ničem nevypovídá, dospěje opěvovaná loď naděje k výbuchu. Je to nádhera o tom žádná. Celou oblohu pokryje purpurový světlo. Velkolepý. Kvůli tomu to kdysi vylezlo z vody, jen aby tohle vidělo... (ivc)

  • Tam, kde Verhulst ve svérázném beletristickém pojetí dějin světa končí (viz výše), tam Kamila Shamsie v románu Vypálené stíny (přeložila Petra Diestlerová, Mladá fronta, Praha 2010) začíná – výbuch atomové bomby v Nagasaki v srpnu 1945 se nesmazatelně zapsal nejen do světových dějin, ale rovněž do života japonské dívky Hiroko Tanaka, hlavní hrdinky příběhu, který začíná v Japonsku, pokračuje v měnící se Indii na sklonku čtyřicátých let a v Pákistánu v letech následujících a završuje se v Afghanistánu a New Yorku na počátku nového tisíciletí. Hiroko s výbuchem atomové bomby přijde o otce i přítele. Poté odejde do Indie, zamiluje se do Sadžáda Ašrafa... Jemné předivo vazeb a příběhových linií má stejnou sílu jako pavoučí vlákno, které dle tradice zachránilo Proroka v jeskyni před nepřáteli a které se symbolicky line celým příběhem. Příběhem, který sice doslovně odmítá nevyhnutelnost, současně si ale zahrává s drobnými nedorozuměními a souhrami náhod, jež mají fatální důsledky. „Dějiny“ si s postavami neúprosně pohrávají, přesazují je z místa na místo, brání jim setrvat tam, kde se cítí doma: Nemohl být cizí, když v téhle mahalle prožil celý život a odřel si kolena na každé ulici v okruhu dvou kilometrů. Ne cizí člověk, ale člověk na okraji, jako tečna kružnice. Dotýká se světa téhle mahally, ale neproniká do něj. Koneckonců průniky vznikají na základě sdílených příběhů a společné minulosti, na základě uskutečněných a možných sňatků mezi rodinami ze sousedství – a z tohoto světa průniků byl Razá Ašraf vyloučen... Autorka, která se narodila v Pákistánu, vystudovala v USA a dnes žije v Londýně a Karáčí, přesně ví, co popisuje. A po dočtení tohoto románu se vám sevře srdce i uprostřed momentálně zdánlivě bezpečné a kompaktní střední Evropy. (ivc)

  • Scénář k historickému filmu Lidice napsal spisovatel, scenárista a muzikolog Zdeněk Mahler. Lidickému tématu se věnoval dlouho a výsledkem jeho pátrání byla útlá novelka Nokturno. Volná variace na známé téma (Primus, Praha 2000), jejíž druhé vydání zajistilo letos nakladatelství Labyrint. Geneze textu novely, který pod názvem Muž, který přežil Lidice. Volná variace na známé téma vydalo nakladatelství Jota (Brno 2011), je tak čtenáři poněkud nejasná. Stylem krátkých, úsečných vět a stejně strohých odstavců jsou obě prózy takřka totožné. Autorský minimalismus se zdá ovšem v Muži, který přežil Lidice ještě výraznější a místy jeho heslovitost až příliš připomíná filmový scénář, na jehož základě byla novela patrně sepsána. Autorův styl je ale paradoxně nejúčinnější v nejvypjatějších scénách, v nichž naopak filmové Lidice působí rozpačitým dojmem. (jde)

  • Knížka s názvem Vojínův nářek (nakladatelství Věra Nosková, Praha 2011) zřejmě čtenáře neohromí šedivou obálkou, skromnou typografií ani svým anoncovaným obsahem. Autor Václav Vokálek v ní shromáždil dopisy, které před třiceti lety psal z dvouleté vojenské služby u železničního vojska. Sám byl vojínem poněkud netypickým – po vyloučení z vysokoškolské vojenské přípravy musel s inženýrským titulem odsloužit plné dva roky mezi o pět let mladšími vojáky. Jeho dopisy nejsou ničím zvláštní, popisují první rok v prostředí, které dokázalo šeď hluboké normalizace umocnit do absurdní podoby. Těžko lze odhadnout, zda má tato knížka potenciál oslovit někoho jiného než pamětníky. Detaily, které se ve Vokálkově popisu vojenského života objevují, vyvolaly ovšem u autora této glosy (který strávil u železničního vojska první dva měsíce oněch dvou let) směs vzpomínek nostalgických, úlevných (že je to dávno pryč) i pocit, že to snad ani nemohla být skutečnost. (jde)

Kontakt

Dějiny a současnost

Náprstkova 272/10
110 00 Praha 1

Kontakty

E-mail
das@nln.cz

Návštěva redakce

po dohodě
das@nln.cz