Sklonek evropského 19. století byl kromě modernistických koncepcí pozitivismu, liberalismu a socialismu také domovem různých „antimodernistických“ myšlenkových systémů, vedle již tradičních, přežilých ve víceméně archaické podobě z předindustriální éry, často také nově konstituovaných a modifikovaných.
Zdaleka ne všechny zájemce o autentický duchovní a náboženský život totiž uspokojovalo institucionalizované křesťanství, lhostejno zda v podobě katolické či protestantské. Právě společenská modernizace, založená na ideji neustálého a nezadržitelného pokroku a triumfu rozumu nad klamem a předsudkem a současně také formalismus a myšlenková strnulost dobového křesťanství, paradoxně ruku v ruce společně znovuoživily zájem o iracionální spodní proudy lidského myšlení a odlišné modely poznání světa. Do univerza, zbavovaného postupně transcendence, tajemství a pocitu zázračného, se zadním vchodem vracelo to, co mělo zmizet spolu se „starým světem“.
...