Počínaje osvícenstvím dochází k odtajňování a relativizaci různých „velikých tajemství“, jež se v rozličných podobách zjevovala v evropském myšlení přinejmenším od 16. století.
Postupné zveřejňování dříve skrytého či šifrovaného vědění a zároveň jeho kritické hodnocení nicméně nestálo v cestě sílící popularitě rituálních a sociálních praktik, které byly s okultními obsahy spojovány. Mnohdy docházelo ke zvláštnímu myšlenkovému synkretismu, v jehož rámci se moderní racionalita mísila s alchymickou či hermetickou symbolikou a na této bázi vznikaly nové kultovní systémy. Do hry se pružně zapojovala i exaktní věda, jejíž představitelé byli schopni bez obtíží syntetizovat esoterickou, resp. magickou tradici s nově definovanými fyzikálními a přírodními zákonitostmi. Výjimkou nebyl ani Isaac Newton a další otcové novodobého empirického poznání, na něž v 19. století navázaly i vědecké matky, které důstojně reprezentovala třeba Marie Curie, jíž bylo možno zahlédnout na seancích slavného média Eusapie Palladino spolu s astronomem Camille Flammarionem či filosofem Henri Bergsonem. Stále znovu definované a zrychlující se vědecké poznání procházelo mnohdy zpočátku jakousi okultní fází a rozdmýchalo úvahy o možných skrytých významech a silách čerstvě popsaných fenoménů. Spekulovalo se o tajemné moci elektrické energie, roentgenových paprsků, radiace, fotografie, bezdrátového telegrafu či chemických reakcí. Zájem se obracel vesměs k fenoménům, které neměly vizuální či materiální povahu nebo se alespoň výrazně odlišovaly od klasického chápání hmoty a prostoru. Ve své holé faktičnosti vyvolávaly epistemologické a společenské posuny mnohdy skepsi a obavy z hroucení dřívějšího stabilního řádu a na tuto situaci reagovali doboví myslitelé definováním nových světonázorových „ismů“ (realismus, pragmatismus, vitalismus apod.), mezi nimiž si svoji specifickou cestu našlo i esoterické myšlení.
...