Marxistická, respektive marxisticko-leninská etnografická teorie se rozvíjela od roku 1917 v sovětském Rusku a po roce 1948 zásadním způsobem pozměnila charakter, teorii i praxi české (a slovenské) etnografie.
Jakou měrou bylo či mohlo být bádání o lidové kultuře ve vymezeném období ovlivněno záměrným naplňováním ideologických zadání, lze částečně určit pomocí vymezení základního ideového rámce, který měli badatelé k dispozici. V tomto eseji se chci pokusit v hrubých obrysech vyložit některé základní metodologické zásady a témata, jak je etnografické obci diktovaly hlavní teze a poučky, čerpané z děl tzv. klasiků marxismu-leninismu a jejich tuzemských epigonů. Etnografie je vedle historie dalším oborem, jehož předmět zájmu – tedy národ, lid, lidové tradice a kultura – stále oslovuje širší veřejnost a vyvolává odezvy vzdálené uměřeným vědeckým soudům. I to je důvodem, proč se věnovat mechanismu pokusů politických elit usměrňovat veřejné mínění požadovaným směrem. Představy o tom, co to je lidová kultura, jak má být studována a jaký je smysl jejího studia, se vyvíjely od druhé poloviny 19. století víceméně živelně zásluhou mnoha dobrovolných pracovníků. Lidovou kulturou se označoval souhrn všeho, co lid zná, umí, co praktikuje, čím se baví. Když na sklonku 19. století došlo v základní míře k vymezení badatelského prostoru mladé vědy a její částečné institucionalizaci, bylo zřejmé, že národopis, jako věda zabývající se lidovou kulturou, se bude muset vymezit i společensko-politicky. Většina pracovníků své vědecké úkoly sama primárně chápala jako politikum, jako službu vlasti a národu, byť svobodu a nezávislost badatelské práce hlasitě proklamovala a hájila.
...