Ne, rozhodně dnes nežijeme v době, kterou bychom mohli nazvat renesancí. Nemám zde na mysli pouze renesanci 16. století, nýbrž všechny renesance, jichž evropská společnost od svého zrození prožila hned několik, ostatně stejně jako krizí. V každé z oněch renesancí se cosi nového rodilo, v opozici vůči starému, někdy v opozici radikální, jindy pouze v podobě nahlížení stejných problémů novýma očima. A nejde jen o renesanci ducha, nýbrž i o renesanci techniky, či dokonce moderního vědění. Předností všech renesancí však byla rovněž schopnost dívat se nejen do budoucnosti, ale zároveň i směrem nazpátek, tedy v reflexi minulého objevovat nové. A přesně v tom se naše doba od dob renesančních nadějí liší. Minulost pro nás přestala existovat, žijeme v pouhé přítomnosti a popravdě řečeno bez jakéhokoli vztahu k budoucnosti. Naše společnost jen přežívá, postrádajíc vize, ideály a odpovědnost k sobě samé. V našem, českém světě, poté co vyprchaly naděje, získává ono přežívání opět podobu bezčasí, žití v provizoriu, čekání na spásonosné reformy, které nepřijdou. A nutno říci, že ani přijít nemohou, neboť reformy se nerodí ze vzduchoprázdna, jen a pouze z pocitu či vědomí krize, nýbrž v hlavách lidí, otevřených duchů, kteří sní, kteří předně reflektují sebe sama, a až poté, s pocitem odpovědnosti, hledají přesah svých představ k širšímu společenství. Dějiny, v nichž je obsažena minulost i budoucnost zároveň, skončily. Jediné, co nám zbývá, je paměť, i když chatrná a kontaminovaná slovy těch, kdo o minulosti vyprávějí.
...