Při zběžném pohledu na množství literatury se může zdát, že náročné a komplexní téma holocaustu je dnes již víceméně vyčerpáno. Kniha norského publicisty Franka Rossavika, která se k nám nyní dostává v českém překladu, svědčí spíše o opaku.
Příběh Edgara Brichty je ojedinělým setkáním norských a československých dějin. Devítiletý Rossavikův hrdina se ocitne v pobřežním městečku Laksevg „na prázdninách“, jež se vinou války změní v několikaletý pobyt. Malý Edgar měl v létě 1939 štěstí. Jako jedno z približně čtyřiceti dětí se dostal do tzv. dětského transportu, jejž uspořádala Nansenhjelpen, dobrovolnická organizace Odda Nansena, syna slavného polárníka a humanitárního diplomata Fritjofa Nansena. O jeho dalším osudu rozhodla statečnost rodičů: ti totiž nepovolali syna zpátky domů, jak se to stalo hned v několika jiných případech.
Židovského chlapce původem z Bratislavy přijali v dalekém Norsku bezdětní manželé Arne a Agnes Normannovi. Právě jim, konkrétně hlavě rodiny, vděčí kniha za svůj šokující podtitul: po německé invazi v dubnu 1940, jež vynesla marginální Národní sjednocení Vidkuna Quislinga do pozice „státonosné strany“, stal se čerstvý člen Arne Normann jeho představitelem v Laksevagu. V průběhu tří let od příjezdu se Edgar v novém domově úspěšně zabydlel, oblíbil si svou náhradní rodinu, naučil se jazyku, našel si kamarády a také si dopisoval se svými nejbližšími v Žilině. Do Norska holocaust dorazil až na podzim 1942. Po sérii diskriminačních opatření byli téměř všichni Židé v zemi 25. listopadu pozatýkáni a počátkem zimy odvlečeni, nejčastěji do Osvětimi. Situace Nansenhjelpen se stala prekérní: ústředím se prohnalo gestapo, Odda Nansena uvěznili. Síť aktivistů stála před těžkým úkolem dostat svěřené děti přes „zelenou hranici“ do bezpečí v neutrálním Švédsku. Z okolí Bergenu evakuovali osm dětí – ne však Edgara (odtud deváté dítě v titulu). Židovský schovanec byl již pro adoptivní rodiče rizikem, proto se postarali, aby se pro chlapce našlo jiné místo v blízkém okolí.
Nepřekvapí, že při putování po západonorském Hordalandu deváté dítě ztratilo kontakt s vlastní rodinou. Nedoručený se vrátil i první poválečný list do Žiliny. Na podzim 1945 se proto Edgar vydal do Československa, aby marně hledal své příbuzné. V tomto okamžiku přestává být chlapcův příběh v jistém smyslu výjimečný, podobnou dvou- až tříletou anabázi a „levicově-sionistickým obdobím“ prošli mnozí vracející se (a nejčastěji opět odjíždějící) Židé. Z citované korespondence mezi Edgarem a jeho norskými přáteli se dozvíme něco o obrazu Československa v cizině: je snad zemí, která si (ve střední Evropě) stojí nejlépe (s. 125). Jeden z nich Edgarovi v lednu 1948 napsal: ... tady v Norsku si vážíme Československa za jeho solidaritu a zápal, jaký tam lidé projevují při opětovném budování své země a přinejmenším nového a lepšího světa (s. 128). V zemi přetrvával zájem o problémový region, pocit solidarity vyústil i do potravinových sbírek. Chápeš, proč si země s tak bohatou a úrodnou půdou, jako jsou Maďarsko a Rumunsko, musí nechat posílat mouku a chleba z Norska, které je celé kamenité? dočteme se v dopise z podzimu 1947 (s. 126).
Zajímavé je rovněž norské „vyústění“ příběhu: Ještě v roce 1947 zkoumala bratislavská pobočka American Jewish Joint Distribution Commitee možnost Brichtova návratu na sever Evropy. Ochotu přijmout ho projevila – opět – Agnes Normannová. Nabízí se vysvětlení, že tentokrát to byl Edgar, kdo mohl pomoci: Arnemu Normannovi při retribučním procesu. Asi to však nebyl jediný motiv. Sám Arne, již na svobodě na podzim 1948, někdejšímu schovanci napsal: ... teď už jsi svým způsobem součástí naší rodiny (s. 142). Byť si mladík musel kvůli složitým poměrům u Normannových najít své místo nedaleko hlavního města Oslo, spojení se ani tentokrát nepřetrhlo. Po získání středoškolského vzdělání se Edgar Brichta – opět jako mnozí jiní – vydal na americký kontinent.
Knihu uzavírá doslov z pera jejího hlavního hrdiny, dnes lékaře v důchodu v kalifornském Sacramentu. Díky Rossavikově příkladné práci se soukromými dokumenty, především korespondenci, jakož i se svědectvími mnoha pamětníků, dílu nechybí autentický rozměr. Krátká autoreflexe tuto črtu ještě zvýrazňuje. Autorovi slouží ke cti, že se neuchyluje k laciným formulacím a pokouší se o odpověď na logickou, ačkoliv nelehkou otázku: Jak mohl židovský chlapec uniknout holokaustu díky nacistickému kolaborantovi? Kniha je napsána poutavě a nabízí českému čtenáři mnoho nevšedních detailů; v hutné formě přibližuje norské i středoevropské dějiny let 1939–1949 na konkrétním lidském osudu. Příběh Brichty je navíc pro širokou veřejnost první příležitostí dovědět se o akci Nansenhjelpen, která (navzdory nepoměrně menšímu rozsahu) připomíná dnes již doceněnou činnost sira Nicholase Wintona. Pro úplnost dodejme, že ve Švédsku podobnou pomoc zorganizovala spisovatelka Amelia Posse-Brázdová. Rossavikova práce se v Norsku dočkala velice příznivého ohlasu podobně jako vzpomínky Thomasa Buergenthala (Ein Glückskind. Wie ein kleiner Junge zwei Ghettos, Auschwitz und den Todesmarsch überlebte und ein neues Leben fand, Frankfurt am Main 2007), dalšího židovského mladíka ze Slovenska, v jehož příběhu také – ovšem za diametrálně odlišných okolností – potkáváme Nansena.
Kniha Zlín, Zlín 2010, 166 s., 229 Kč