Nepochopení, úšklebky a pomluvy. S tím se setkal Petr Faster (1801—1868), jeden z nejaktivnějších bojovníků za větší politické svobody v revolučním roce 1848 v Čechách, když se počátkem dubna toho roku vrátil s deputací z Vídně, oděn do bizarního kroje, jenž se měl od té chvíle stát oficiálním oděvem českých vlastenců. Vracel se z jednání s císařem, ale vypadal, „jako by šel z maškarního plesu“. Tak vnímala jeho podobizny jako dítě jeho pravnučka Marie Strettiová, autorka populárních memoárů O starých časech a dobrých lidech. Až později se dozvěděla, jak idea jednotného českého národního oděvu vznikla. Zaznamenal to ve svých Pamětech Josef V. Frič, mladý účastník oné vídeňské deputace. Delegáti se v sídelním městě sešli s jinými Slovany, jejichž horoucí vlastenectví a především nápadné, pestrobarevné kroje je nadchly — i zahanbily. Uznali, že jejich vlastní střízlivé vystupování i tuctové černé fraky a cylindry působí ve srovnání s bratry ze Slovenska či Chorvatska naprosto nevýrazně. Na místě se proto rozhodli, že vymyslí a okamžitě zavedou obecný národní kroj, který by už na první pohled Čechy identifikoval. Postupně by se měl rozšířit i jako běžný oděv domácích vlastenců. Ve Vídni tehdy pobývající malíř Josef V. Hellich jim na požádání obratem nakreslil několik návrhů kombinujících typické znaky oděvů „prastarých českých vojvodů“, jak vzpomínal Frič. Frič ale také prozradil, že delegáti se „přepestrých barev a přílišné teatrálnosti podaných jim návrhů zhrozili“. Nakonec zvolili z Hellichových fantastických výtvorů ten nejméně křiklavý.
...