Touha po poznání je člověku vlastní. Právě ona jej, už podle biblických představ, přivedla z ráje na pozemský svět. Ovšem pomyslné jablko ze stromu poznání se během dějinného vývoje dokázalo často zakutálet do skutečně slepých uliček.
Ani 19. století, na převratné objevy a nové vědy jinak mimořádně bohaté, nebylo v tomto ohledu výjimkou. Jedním z mnoha vědeckých klopýtnutí byla frenologie, neboli kranioskopie či lebozpyt, dnes už právem považována za pavědu. Frenologie vzešla z fyziognomie, tedy nauky, která už od dob antiky vykládala charakter i duševní schopnosti podle tvaru a velikosti obličejových rysů. Popularitu získala v pozdním 18. století. Přestože fyziognomie neměla žádný vliv na psychologii, připravila cestu právě frenologii, která učila, že tvar lebky je dán vývojem specifických částí mozku, což mělo patrně mít rozhodující vliv na charakter i duševní schopnosti člověka. Jedním z prvních, kdo tomuto učení v českém prostředí podlehl, byl významný český šlechtic František Thun (1809–1870), později proslulý svým mesaliančním sňatkem, následnou ztrátou fideikomisu, dále především rozsáhlými uměleckými zájmy a zakladatelskou rolí při konstituování moderně pojímané památkové péče. O frenologii se Thun začal zajímat ve čtyřiadvaceti letech a po dlouhou dobu usiloval o její šíření v pražských intelektuálních kruzích.
...