- jáhen
Jen funkci druhotné přísluhy a pomocného dozoru mají jáhni a podjáhni podle odborníka na katolickou liturgiku Františka Cinka (Mše svatá, 1932). Patří tam povinnost přisluhování ke mši svaté a právo číst z evangelia. Mezi vysvěcením z akolyty (tato funkce jakéhosi "svíčkonoše" zanikla až v r. 1972) na podjáhna, pak na jáhna a nakonec na kněze musely uplynout vždy tři měsíce, jen výjimečně šlo v zájmu nejvyšším lhůtu zkrátit. (Díky nadějně bobtnajícímu internetovému Vokabuláři webovému víme, že u Vavřince z Březové byl podjáhen "podslúžie".) Slovo jáhen, ve stč. také jahan, k nám podle etymologa Machka přešlo přes starohornoněmecké jāguno, jāchono (iācuno), které vzešlo z církevnělatinského diāconus (diācōn), které bylo přejato ze starořec. diákonos (později též jen diákón) "služebník, sluha; posel". Podle etymologa Jiřího Rejzka však šlo o přejetí až ze středohornoněmeckého diāken "ošetřovatel, farský pomocník" (se změnou dj v j). Ze stejného řeckého zdroje avšak jinou hláskoslovnou cestou do češtiny doputoval také žák "student; klerik, čekatel kněžství; duchovní s nižším svěcením" (Malý stč. slovník). Zkrácené středořecké diakos "diákon, pomocník" se odrazilo kromě češtiny také např. v ruském ďjak, ukr. djak "posluha, kostelní zpěvák" a ďjačok ("psalomščik", zpěvák žalmů) je doložen v počeštěné podobě jako ďáček již r. 1845 v Havlíčkově překladu z Gogola. Lexikograf František Št. Kott († 1915), jenž o míle předběhl dobu a hrnul do svých slovníků lexikografický materiál snad bagrem, k žákovi přináší i zastaralý význam "zpěvák" a "učitel" a upozorňuje na méně známý středolatinský tvar ziaconus (zācon, zāconus) vedle diaconus. — Jáhenka nebo také diakoniska (daikonistka) byla u katolíků laickou pomocnicí, např. v ústavech pro choromyslné; u evangelíků je jáhenka přímo duchovní, diakonka.