Eric Hobsbawm v závěru knihy o národech a nacionalismu hovoří o tom, že fenomén národů a nacionalismu má nejlepší dny za sebou. Jak vnímáte aktuálnost národů a nacionalismu na prahu 21. století – tedy v době globalizujícího se světa? Myslíte si, že je Hobsbawmova teze z počátku 90. let stále oprávněná?
Období suverénních národních států, jak ho vnímalo 19. a částečně také 20. století, je pryč. Současná hospodářská krize je pro to další indicií. Národní státy sice nadále mají v globálních krizích důležitou funkci, ale žádný stát nemůže jednat v plném slova smyslu suverénně. Stačí jen připomenout instituce jako Světovou banku, Mezinárodní měnový fond, Světovou obchodní organizaci nebo Mezinárodní soudní dvůr, aby bylo jasné, že dřívější forma suverénního národního státu již neexistuje. Přesto mají státy a národy, které v nich žijí, nadále množství úloh, které nadnárodní a „nadstátní“ instituce nepřejaly a ani převzít nemohou, protože jim chybí demokratická legitimizace „zdola“. V samotné Evropské unii, kterou lze vnímat z hlediska světových dějin jako jedinečný pokus přetvořit federativním způsobem starou formu národního státu, tvoří stále státy a jejich národy základ legitimity pro všechna politická rozhodnutí. Mimo EU je dominance jednotlivých států, které většinou samy sebe vnímají jako národní útvary, ještě silnější. Národní stát vyžaduje národní vědomí, jež je stále spojeno s nacionalismem. Proto se domnívám, že o konci národa, nacionalismu a národního státu nelze hovořit. Ty však zároveň stojí před novými výzvami a musí se změnit. Požadavek proměny obecně však platí rovněž pro všechny instituce a modely společenského uspořádání: pokud se nezmění, mohou způsobit nebezpečnou blokádu pro vnitřní a vnější konsenzus.
...
Dieter LANGEWIESCHE (nar. 1943, St. Sebastian, Rakousko). Vystudoval historii, politickou vědu a germanistiku na univerzitě v Heidelberku. Poté působil jako odborný asistent na univerzitě ve Würzburgu, kde se roku 1978 habilitoval. Následně působil v Hamburku, největší část akademické dráhy ovšem strávil v letech 1985 až 2008 na univerzitě v Tübingen. D. Langewiesche patří mezi přední evropské historiky moderních dějin. Ve svých pracích se zaměřuje na problematiku nacionalismu, liberalismu, revoluce 1848/1849, dějinného myšlení. Aktuálně se věnuje tématu války. Během své akademické kariéty působil v četných odborných historických komisích a grémiích, rovněž byl zvolen za řádného člena několika vědeckých společností. Je nositelem řady ocenění, např. Gottfried Wilhelm Leibniz-Preis der Deutschen Forschungsgemeinschaft či Erwin-Stein-Preis der Erwin-Stein-Stiftung.