Dějiny a současnost

Žánr tzv. retrospektivní prózy se v posledních letech těší značné oblibě. Svou roli jistě hraje i skutečnost, že autoři, kteří období svého dospívání prožili v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, se právě nacházejí na vrcholu svých tvůrčích sil. Za mnohé jmenujme prózy Ireny Douskové (Hrdý Budžes, 1998 či Oněgin byl Rusák, 2006), Bohuslava Vaňka-Úvalského (Brambora byla pomeranč mého dětství, 2001), Jiřího Pilouse (Se srpem v zádech, 2004) či Tomáše Zmeškala (Milostný dopis klínovým písmem, 2008). Zmíněný fenomén však není vlastní jen českému prostředí. V roce 2006 česky vyšel vynikající román Jonathana Coea Pár trotlů, který popisuje Anglii sedmdesátých a osmdesátých let 20. století z pohledu tří dospívajících mladíků. O knize moldavského autora Iuliana Ciocana Než zemřel Brežněv jsme na tomto místě nedávno referovali. Éru socialismu v Lotyšské SSR pro změnu zachycuje kniha Pauluse Bankovskise Čeka, bomba, rokenrol (přeložil Michal Škrabal, Argo 2009). Paulus Bankovskis (*1973) je považován za jednoho z nejvýraznějších lotyšských autorů posledních let. Jeho román vymezený roky 1978—1989 zachycuje příběhy několika lidí, jejichž mnohdy tragikomické osudy se vzájemně propétají a vytvářejí dosti drsný obraz fungování reálného socialismu v jedné z bývalých svazových republik. (eb)

Do téměř biblického světa nás přivádí román švýcarského spisovatele Benjamina Vallotona (1877—1962) Rozkvetly skály (přeložil Amedeo Molnár, Kalich, Praha 2008; poprvé překlad vycházel již na počátku sedmdesátých let 20. století jako příloha časopisu Kostnické jiskry). Horské údolí Fressinierès ve francouzském kantonu Hautes-Alpes je místem, odkud pocházela Vallotonova matka, jejíž rod patřil k horalům románských valdenských. A právě životní příběh doznívajícího dětství před nás francouzsky píšící autor rozevírá. Valloton tuto část rodinné "kroniky" či ságy sepsal během druhé světové války, kdy se ve zmiňovaném kraji načas usadil. Vypravěčka, téměř čtrnáctiletá dívka, vykresluje průběh všedních dní zhruba kolem poloviny 19. století. Nechybí takřka kanonické až schematické rozdělení do čtyř ročních období, svým způsobem idealizace rodiště spojená s pohledem dětství, "zlatý věk" vystřídá deziluze městem — jeho zkažeností, těkavostí, povrchností, špínou. A přesto je to příběh, který ve čtenáři rozezvučí niternou strunu, protože je skutečný — stejně jako postavy, které v něm vystupují, ať už vypráví o rodu Baridonů nebo o odkazu Félixe Neffa, Ženevana duchovně působícího v tomto drsném horském kraji. Nechybí krásná příroda, ničivé laviny, povodně, obecní blázen, dobrý člověk a ani smrt, která jediná zachovává rovnost. (ivc)

Sial není pouze sloučenina křemičitanů s hliníkem, ale také Sdružení inženýrů a architektů v Liberci. A SIAL není pouze hotel a televizní věž na Ještědu, byť patří k jeho "nejviditelnějším" počinům. Ateliér, který v červenci 1968 založili architekti Otakar Binar, Karel Hubáček a Miroslav Masák, ale i předcházející činnost libereckého Stavoprojektu (od roku 1956) přibližuje "dokumentární" kniha s lapidárním názvem Architekti SIAL (KANT, Praha 2008). Formou rozhovorů, medailónků, osobních vzpomínek i odborných studií přibližuje „jeden z mála“ (spolu se Školkou) „mezinárodně známých architektonických ateliérů socialistického Československa“. Kniha graficky až designově vybavená a promyšlená (jak jinak) vyšla ve stejném roce, kdy byl v centru Liberce zbourán tolik diskutovaný obchodní dům Ještěd, další ze staveb, na nichž se SIAL podílel. „Peníze mohou opravdu architekta zkazit. Především však dávají ohromnou sílu investorovi. Peníze diktují. Věřím však tomu, že čas a zkušenosti tuto nerovnováhu vyváží. Až budou všichni nasyceni, anebo až zvítězí rozum. Ale to se nestane nikdy, že?“ Tak pravil v roce 1996 Karel Hubáček v rozhovoru s Rostislavem Šváchou. (ivc)

Nakladatelství Academia vydalo v ediční řadě Paměť několik pozoruhodných titulů. Dvacátým svazkem — trochu netradičně v "kapesním" formátu — je Deník. Leden-duben 1943 Rut Laskierové (přeložila Anna Pilátová, Praha 2009). Rut byla v roce 1943 čtrnáctileté dospívající židovské děvče s darem vnímavosti i literárního talentu, která žila s rodiči a malým bratrem v otevřeném ghettu v polském Będzině. Ve svých zápiscích se věnuje obyčejným věcem, které dívky jejího věku zajímají, ale z textu se náhle vynořují i výhružné a děsivé obrazy ze života v ghettu. Deník končí v dubnu 1943, kdy jej Rut před deportací schovala v domě. Po válce jej majitelka domu nalezla, ale k jeho znovuobjevení došlo až před třemi lety. Útlý deník dívky zavražděné v plynové komoře je nesmírně působivým dokumentem, jemuž další rozměr dodává i fotografická příloha. Úděsnost a nesmyslnost zmařených životů Rut, jejího bratra i matky nabývá při pohledu na rodinné snímky ještě obludnějších rozměrů. (jde)