Jana Řezáče (17. 4. 1921—7. 10. 2009) jsem poznal pozdě — ale přece. V roce 2002, kdy jsem redakčně připravoval výbor z díla surrealistického básníka Roberta Desnose. Požádal jsem jej telefonem o předmluvu. Vyhotovil ji rychle a z jejího obsahu i stylu mi bylo rázem jasné, že — slovy Jindřicha Štyrského — máme společné plivátko. Místo objektivního vědného rozboru dával přednost subjektivnímu nadšení z textu, namísto uměle šlechtěné formy stavěl spontánní, přirozené vyjadřování. Jak sám říkal, ve svém psaní chtěl být především průvodcem — po textu, obraze, fotografii.
V roce 2003 jsem jej oslovil s nabídkou uspořádat jeho dlouho chystané paměti. Zprvu mě odrazoval: jednak ze skromnosti, jednak s poukazem na to, kolik takových pokusů během devadesátých let už bylo — a zkrachovalo. Ale pak jsme se začali scházet. U něj doma, v Korunní 127 na pražských Vinohradech. „Čtvrté patro!“ vítal mě hlas z reproduktoru u domovních zvonků. Seděl jsem proti němu v křesle, za zády klavír, na zdi jeden z hracích stolů Libora Fáry — a nestačil jsem měnit kazety v diktafonu...
...