Historik Dušan Třeštík vyslovil před časem s nadsázkou obavu, aby české mýty neobstarávali v blízké době jen hokejisté. O tom, že je tato obava do jisté míry oprávněná, svědčí i fakt, že patrně jediným žijícím Čechem, o jehož osobě existují již dva divadelní kusy, je hokejista Jaromír Jágr. V opeře Martina Smolky a libretisty Jaroslava Duška s názvem Nagano, jež měla premiéru v roce 2004 ve Stavovském divadle, byla postava Jágra pouze jednou z mnoha, byť zde zazněl i Jágrův duet s Ledovou plochou. V divadelní hře Jaromír Jágr, Kladeňák, která měla premiéru 9. října ve Středočeském divadle Kladno, je sedmatřicetiletý kladenský rodák již hlavní postavou. Pozoruhodná je lehkost, s jakou se mladý dramatik Petr Kolečko a režisér Tomáš Svoboda povznášejí nad všeobecně vžitá klišé o omezených sportovcích, oněch novodobých gladiátorech, a nepochopitelných intelektuálech, těch autistických outsiderech — a současně tato klišé rozličně variují. Jaromír Jágr (ve výborném podání hostujícího Davida Matáska) je totiž stíhán ve snech jiným Kladeňákem — filosofem Ludwigem Wittgensteinem, jehož maminka Leopoldina propůjčila své jméno (i tvář) zdejším železárnám. Filosof obtěžuje nebohého hokejistu imperativem, který vyzývá sportovce honícího klackem kus gumy po ledě, aby jako pravý muž dostál svému géniu. Podstrčí mu potměšile i svůj proslulý spis Tractatus Logico-Philosophicus, jehož četba nutí Jágra k bolestnému přemýšlení nad smyslem svého konání. Jágrův odchod do ruského angažmá tak není způsoben štědrou finanční nabídkou, nýbrž snahou dojít rozhřešení v zemi, jejíž národ je svou chandrou — ve hře se nazývá Makarovův syndrom — proslulý.
Hra vznikla na objednávku, jejímž zadáním bylo připravit autorskou inscenaci na téma spojené s Kladnem. Výsledkem je představení, které si vtipně pohrává s mediálními obrazy sportovních hvězd, pseudocelebrit, politiků i celých národů a které nebourá, nýbrž jen pozměňuje barthesovské mýty kolem nich vytvářené. (jde)