Dějiny a současnost

Vydávání Spisů Josefa Škvoreckého převzalo po Odeonu, Ivo Železném a Literární akademii již čtvrté nakladatelství — Book and Cards. Ke spisovatelovým 85. narozeninám vydalo jeho debutový a patrně nejslavnější román Zbabělci (Praha 2009) v kritickém vydání. Čtenáři se tak mohou seznámit s původním rukopisem románu, včetně vpisků, škrtů apod. Román je k dostání v kompletu s druhým svazkem, který obsahuje podrobný komentář editora Michaela Špirita. Čtenář, který již Zbabělce četl, si tak musí v tomto vydání zpočátku zvyknout na značky v textu i odlišná jména mnoha postav. Může se ale současně seznámit s verzí románu neokleštěnou cenzurními zásahy ani autorskými škrty. Pozoruhodným příkladem pasáže textu, jehož původní rukopisnou podobu odmítla cenzura i autor, je scéna, v níž "probuzení" náchodští vlastenci masakrují zajaté esesmany. Zatímco komunistické cenzuře vadil přílišný naturalismus a zobrazení českých lidí jako krvelačných zrůd, Škvorecký se potýkal s problémem, jak děsivou scénu seškrtat, a podřídit ji tak Hemingwayově teorii ledové kry, podle níž umělecký text čerpá svou působivost i z nevyslovených slov a vět. (jde)

„Sebral Jan Nep. Jeník rytíř z Bratřic, c. k. hýtman neb setník, třiaosumdesátiletý stařec neb dědek, jenž tento přítomný rukopis bez brejlí zde píše a jehožto hlava ještě šedivá není, neb onou dosaváde kadeřavý vlasy ještě dosti zhusta krejou. Ale / v hubě nemá, jen zub jeden, / ten se hejbá — poleze ven.“ Tak se vypodobnil Jan Jeník z Bratřic (1756—1845), bývalý voják a amatérský sběratel starodávných písniček, v úvodu svých Písní krátkých (1838), které tvoří jakýsi základ malebně vyvedené edice Když jsem šel okolo vrat (Artes Liberales, Praha 2009), kterou uspořádali Radim Kopáč a Josef Schwarz a úvodní studií opatřil Aleš Haman. Editoři předkládají vůbec první čtenářské vydání, které představuje Písně krátké v "plném počtu", tedy přihlíží ke všem třem dochovaným verzím těchto souborů z let 1810, 1832 a 1838) — písně lidové tu jsou ve společnosti rovněž několika písní umělých. Tato knížka, kterou tvůrci chtěli mj. drobně přispět „k dvousetletému výročí prvního záznamu lidových písní v Jeníkových rukopisných souborech v roce 1810“, vznikla v "mezidobí" vydávání kritické edice Jeníka z Bratřic, jíž zatím vyšel jen první ze tří avizovaných dílů (ed. Jiří Traxler, Písně krátké Jana Jeníka rytíře z Bratřic I, Praha 1999). Jednotlivé básničky jsou navíc komentovány pod čarou, což posouvá tuto knížku zase o něco dál. Zkrátka prostonárodnost je tu nahlížena pohledem důkladným... (ivc)

Letošní vyhlášení Man Bookerovy ceny bylo sledováno s velkým napětím. Do užšího výběru se totiž dostal román britského spisovatele Simona Mawera Skleněný pokoj, který ještě před samotným vyhlášením soutěže vydalo v překladu Lukáše Nováka nakladatelství Kniha Zlín. Mawer se při psaní románu inspiroval československými dějinami, a především slavnou brňenskou vilou Tugendhat, která (respektive její Skleněný pokoj) tvoří jakýsi střed světa, kde se uskutečňují "malé" dějiny bouřlivého 20. století. Stavebník vily Žid Viktor Landauer a jeho žena Liesel musejí krátce po okupaci vilu opustit a prchnout do Švýcarska. Skleněný pokoj však i nadále zůstáva hlavním dějištěm, ve kterém se odehrávají příběhy lidí, kteří jím procházejí, ať již je to rodinná přítelkyně Landauerových Hana Hanáková, nacistický vědec Werner Stahl či sovětští osvoboditelé projíždějící vilou na koních. Mawerovi se podařilo to, co by od nečeského autora zřejmě málokdo očekával: vedle silného lidského příběhu skvěle zachytil atmosféru prvorepublikového a protektorátního Brna. (eb)

První dva romány Věry Noskové Bereme co je (2005) a Obsazeno (2007) zaznamenaly před několika lety velký úspěch u čtenářů i kritiky. První byl nominován na cenu Magnesia Litera, druhý na cenu Josefa Škvoreckého. Příběh hlavní hrdinky Pavly autorka zakončila volně navazujícím třetím dílem nazvaným Víme svý (Nakladatelství Věra Nosková, Praha 2008), který však k jeho škodě tak trochu zapadl. Přitom se jedná o díl v mnoha ohledech snad zdařilejší než ty předchozí. Hlavní hrdinka přichází krátce po srpnové okupaci do malého pohraničního městečka v Jižních Čechách, kde získává práci kulturní referentky. Navzdory snaze se jí nedaří do venkovského prostředí zapadnout. Román Věry Noskové je neobyčejně čtivý a už jen z toho důvodu, s jakou bravurou dokáže autorka pracovat s hovorovou češtinou a nářečím, rozhodně stojí za přečtění: „Sedím sice v čele toho schůzovacího téčka sestaveného z umakartových stolů, ale spíš proto, aby byly mé reakce všem na očích, než že bych měla nějakou vážnost... ‘Včera na vejboru jako říkali, já tam byl, teda jako včéra, že chtěj vytvořit z tý cimry ve věži galérii. Máte se prej ujmout jako ňáký tý přípravy. Bude třeba sehnat ňákýho architekta, teda jako na ten vnitřek, aby se tam jako mohly věšet ňáký ty vobrazy.’“ (eb)