Ve své vzpomínce na dr. Otakara Štorcha-Mariena, proslulého prvorepublikového nakladatele, Adolf Hoffmeister na konci šedesátých let 20. století napsal: „Když se dva bývalí autoři Aventina spolu setkají, říkají s pohledem upřeným do minulosti: ‘Víte, on měl něco do sebe, ten Štorch-Marien. Něco tragického, co skrýval pod gestem svého šviháctví, a něco vyšinutého nad československý průměr první republiky, co mu nemohli odpustit ani věřitelé, ani věřící v její kulturní poslání, ba snad i mnozí nevěřící.’“
Líčit dějiny nakladatelského světa v sobě skrývá několik nástrah. Přestože je to prostředí velice živé a živoucí, zasazení do chronologického rámce nakonec působí chladně, odtažitě, ba nezáživně. Když se ale podaří proniknout pod slupku, diváctvo je zaručeno. A není divu. Vždyť mnohdy příběh každé jednotlivé knihy je námětem na knihu novou. A proto když ve druhé půli svého života sepsal Otakar Štorch-Marien (1897—1974) své Paměti nakladatele, byl o ně velký čtenářský zájem. A že bylo o čem psát!
...