Každému jsou ta slova jasná. Rozhořčení poslanci si nadávají do kádrováků a upozorňují, že se od nikoho kádrovat nenechají. Kontext je zřejmý: mé jednání, mou minulost vám nepřísluší hodnotit. Je to zavrženíhodná a s komunistickými manýry spojená praktika.
Postřehneme to i v běžném historickém rozhovoru. Kádrovák není neutrální postava, v kontextu je většinou „nebezpečný“ (byť se to třeba nevysloví), je-li to jinak, musí se doplnit „dobrý“, jiný než ostatní. A přece, co vlastně o kádrování/kádrové práci víme? Z naznačeného je zřejmé, že je to něco s komunistickým režimem bytostně spojené, úzce propojené s jeho „totalitním“ charakterem, který je pro nás dnes předmětem vážného zkoumání. Kde se tedy zrodilo, co to vlastně bylo a proč se o tom tak málo mluví?
...