Vojtěšská huť v Kladně, pojmenovaná po svém zakladateli Vojtěchu Lannovi a přejmenovaná po sovětském vojevůdci v časech, kdy „se chřtány válečných štváčů zalévaly mírovou ocelí“, fascinovala a inspirovala asi již od svých počátků. Není divu, že ji celá řada senzitivních lidí chápala nejen jako ocelárnu, nýbrž i jako svébytnou uměleckou instalaci: „...silové zázemí, neklid, soustředěná zenová pozornost věnovaná nebezpečným odpichům, pohybující se věci ve tvaru lokomotiv, rudý žár, obrovská elektrická napětí a lidové milice odehrávající se na povrchu aktivních grafik... vytvářejí základního ducha instalace“, napsal o huti Koněv Václav Cílek. Huť vlastněná Pražskou železářskou společností, jejíž první vysoká pec byla zapálena v roce 1855, prodělala velký vzestup na počátku 20. století. V padesátých letech pak došlo ke sloučení s hutí Poldi, kterou v roce 1889 založil Karel Wittgenstein.
Krásná Poldi je taky nádherná práce
nádherných lidí.
Přistupuji k elektrolytické peci
s modrými brýlemi
a tavba bouřlivě klokotá,
reflektoval estetiku hutní výroby i socrealistický optimismus padesátých let tehdejší zaměstnanec Bohumil Hrabal v eposu Krásná Poldi. Od doby, kdy v huti pracoval a kdy zdejší výroba patřila mezi nejdůležitější provozy republiky, se ale mnohé změnilo. Výroba v huti Koněv skončila v roce 1975, po sto dvaceti letech výroby. Dnes areál Poldovky využívá zhruba sto šedesát různých firem a zbořené či zdevastované hutní objekty leží na podivném území nikoho, pro něž existuje i odborný termín brownfield. Zbylé objekty dál chátrají i za vydatné "pomoci" přičinlivých sběračů kovů.
...