Dějiny a současnost

Rychlé odkazy

téma: Hospodářská krize

Aktuální číslo

Dědictví finanční krize z roku 1929

Dědictví finanční krize z roku 1929

Československo — „nezdolný ostrov demokracie“?
Jakub Rákosník

Dne 4. prosince 1928 vystoupil americký prezident Coolidge před Kongres se svým posledním velkým projevem. Během jeho mandátu USA zažily nevídanou konjunkturu a rovněž ostatní vyspělé státy vykazovaly po překonání poválečných hospodářských obtíží období hospodářské stability a růstu.

Coolidge se stal symbolem „báječných dvacátých let“ (roaring twenties) a již se nechtěl znovu ucházet o prezidentský úřad. S kongresmany se loučil uklidňujícími slovy: Žádný Kongres Spojených států, který se kdy sešel, nestál tváří v tvář více utěšujícím vyhlídkám než ten, který zasedá právě nyní. Na domácím poli panuje klid a spokojenost, panují harmonické vztahy mezi managementem a námezdními pracovníky, nejsou žádné konflikty v průmyslu a těšíme se z let vysoké prosperity. Na poli zahraničním je mír a dobrá vůle vycházející ze vzájemného porozumění (…) Podmínky lidské existence pokročily za standard nutnosti k období luxusu (…) Země může vnímat současnost se zadostiučiněním a k budoucnosti vzhlížet s optimismem.

Černý čtvrtek Nevymýšlel si a nenasazoval kongresmanům úmyslně růžové brýle. Systém kolektivní bezpečnosti působil tehdy jako záruka mezinárodní stability a životní úroveň obyvatelstva uspokojivě rostla. Přesto o necelých jedenáct měsíců později vypadala situace již zcela jinak. V době newyorského burzovního krachu se v USA právě nacházel i Winston Churchill. Ještě krátce před tím byl ohromen radostí, optimismem a spokojeností tamního obyvatelstva. Ani tehdy si o budoucnost Ameriky nedělal starosti, a když se stal svědkem událostí spojených s burzovním krachem, jen si lakonicky poznamenal: Přímo pod mým oknem se jakýsi pán vrhl z výšky patnácti pater a rozbil se na kousíčky, což vyvolalo velký rozruch a příjezd hasičů. Během čtyř dnů následujících po 24. říjnu 1929 (Černý čtvrtek) ztratil akciový trh čtvrtinu své hodnoty. Zavládla panika. Během dvou měsíců, od svého vrcholného stavu z 3. září 1928 klesl prestižní Dow-­Jonesův burzovní index (DJIA) z 381,17 bodů na 230,07 ke dni 29. října 1929 (Černé úterý). To však byl teprve začátek hrozivého ekonomického dramatu, které se z Ameriky začalo šířit, aby záhy zachvátilo svět. Do července 1932, kdy Spojené státy dosáhly dna hospodářského propadu, totiž DJIA klesl o téměř devadesát procent ve srovnání s úrovní ze září 1929. Černým čtvrtkem začala přelomová doba, která předurčila podobu světa, jak jej známe dnes. Význam tohoto do té doby nevídaného hospodářského propadu si dnes mnohdy ani neuvědomujeme, protože jej v historické paměti překryly hrůzy druhé světové války, které máme tendenci připisovat v historické kauzalitě klíčový význam pro podobu poválečného světa. Jistěže bipolární rozdělení světa, studená válka či poválečná rekonstrukce evropského hospodářství by bez války nebyly, anebo by se alespoň vše odehrálo v jiné podobě. Avšak recepty, podle nichž se utvářel každodenní život poválečných generací v rámci sociálně tržního hospodářství a státu blahobytu, tkví svými kořeny nikoli ve válce, nýbrž v strašlivé zkušenosti velké hospodářské krize. Dodnes mezi národohospodáři i historiky nepanuje jednota názorů o tom, co krizi způsobilo, a hlavně co bylo nejadekvátnějším řešením pro nalezení východiska z této sociální a ekonomické katastrofy. Vezměme na tomto místě dva klasiky ekonomické vědy, kteří tento interpretační konflikt ztělesňují takřka v čisté, ideálně-typické formě, F. A. Hayeka (1899–1992) a J. M. Keynese (1883–1946). Keynes se stal doslova hegemonem poválečného ekonomického diskurzu až do sedmdesátých let a Hayek až do konce života zůstal neochvějným odpůrcem keynesiánských metod. Ve chvíli, kdy vlády krizí postižených zemí často bezradně přešlapovaly na místě tváří v tvář stále nekončícímu hospodářskému propadu, Keynes začal doporučovat recepty pro oživení ekonomiky, které mnohým jeho ortodoxním kolegům zněly jako čiré kacířství. Navrhoval v krizových okamžicích nahrazení neviditelné ruky trhu viditelnou rukou státu, který se má postarat o posílení agregátní poptávky, tedy posílení kupní síly obyvatelstva, prostřednictvím projektů financovaných z veřejných rozpočtů (i za cenu jejich deficitu). Spotřebu mělo podpořit rovněž progresivní zdanění, jež mělo omezit tendenci obyvatelstva k úsporám, a sklon k investicím měla podpořit politika levných peněz, tedy nízké úrokové sazby. Stejnou ekonomickou logiku využívání veřejných rozpočtů k redukování nezaměstnanosti představuje Rooseveltovo budování přehrad a regulace řek, Hitlerovo zbrojení a výstavba dálniční sítě a koneckonců i československé zbrojení a budování pevnostního systému, třebaže bylo primárně motivováno vojenským ohrožením země. Ti, kteří nemají Keynese v oblibě, rádi sarkasticky poznamenávají, že Hitler dělal keynesiánskou politiku dávno předtím, než Keynes vydal své klíčové dílo Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz (1936). Hayek v jedné ze svých pozdních knih o omylech socialismu na adresu Keynese napsal: Tento výjimečný muž také typicky ospravedlňoval své názory na ekonomiku a svoji obecnou víru v řízení tržního řádu tím, že „z dlouhodobého hlediska jsme koneckonců všichni mrtvi“ (to znamená, že nezáleží na tom, jaké škody natropíme v dlouhodobé perspektivě, význam má jedině přítomný okamžik, krátkodobý zřetel na uspokojení veřejného mínění). Zatímco pro Keynesovy stoupence jeho teorie znamenala záchranu kapitalismu v krizi pomocí ústupků v podobě větší společenské redistribuce a sociálního státu, podle Hayekových sympatizantů to byl počátek cesty do otroctví, kdy stát ve stále větší míře omezuje vlastnická práva občanů a osobuje si stále větší moc nad jejich životy. Ovšem výše citované Keynesovo tvrzení má ještě další význam než jen odmítání obecně závazných abstraktních mravních pravidel, z čehož jej (vcelku oprávněně) obviňuje Hayek. Keynesiánství získalo svou popularitu ve chvíli, kdy vzrůstal ve vyspělém světě počet diktátorských režimů, a dokonce i v těch zemích, které zachovaly konstitučně demokratický režim, povážlivě posilovaly extremistické okraje politického spektra, ať již na jeho pravém nebo levém konci. Nebylo tehdy nijak ojedinělé přesvědčení, že kapitalismus dospěl ke svému konci. Právě onen Keynesův krátkodobý zřetel na uspokojení veřejného mínění byl zcela zásadní v momentě, kdy obyvatelstvo zažívalo dvanáct let po skončení Velké války novou vlnu nevídaného strádání, kterou dávalo za vinu nejčastěji anarchickému hospodářskému uspořádání. Je v tomto směru příznačné, že ve třicátých letech se například žádná z významných československých politických stran ve svém programu nehlásila k volnému tržnímu hospodářství, strany naopak kladly (v různé míře) důraz na státní intervenci do ekonomiky.

Krize a československo Historiografie jednotlivých států se předhání ve sběru faktů dokazujících, že dopad velké hospodářské krize byl v tom kterém státě ve srovnání s ostatními mimořádně drtivý. A čeští historikové nepředstavují žádnou výjimku. Trvání krize bylo v Československu mimořádně dlouhé a hlavně tento stát nakonec zaplatil za krizi cenou nejvyšší – vlastní existencí. Když 13. prosince 1929 v poslanecké sněmovně František Udržal představoval za neustálého pokřikování, mlácení do lavic a zpívání komunistických poslanců svou druhou vládu, nezněl zdaleka tak optimisticky jako Calvin Coolidge o rok dříve. Věděl už o americké nemoci, která pozvolna začala zasahovat i evropské ekonomiky. Udržal tehdy uvedl program vlády daleko temnějšími slovy: Vládu, které stojím v čele, čeká řešení velkých najmě hospodářských problémů, jež úzce souvisí s nynějším světovým hospodářským stavem, plným krisí… Neboť jsou to právě veliké hospodářské starosti dneška, které svedly tentokráte ke spolupráci složky representující různé skupiny obyvatelstva a spojily je v koalici, jež bude míti v první řadě za úkol brániti dalšímu šíření krise a léčiti poruchy vzešlé z dnešní tísnivé situace. Jsme v těžké krisi zemědělské, stopy a známky všeobecné krise hospodářské rýsují se již v četných jiných odvětvích našeho života hospodářského… Přesto se v té době věci ještě nezdály být tak zlé, jak naznačoval ministerský předseda. S krizovými jevy se sice československé zemědělství potýkalo již přinejmenším od roku 1928. Prů­mysl však zatím nejevil známky výraznějších problémů. Příznačně – vrchol zaměstnanosti nastal až na jaře 1930. Od té chvíle však stále více lidem muselo být jasné, že předtuchy ministerského předsedy byly správné. Krize nebyla jen otázkou ekonomiky. Z hospodářské krize následně vzešla i krize sociální a politická. Československo, které zdědilo většinu průmyslové základny bývalé habsburské monarchie, avšak nikoli adekvátně velký trh pro odbyt, bylo existenčně závislé na exportu. Ve chvíli, kdy krizí postižené evropské státy začaly omezovat dovoz, vyvstaly tím ČSR velké obtíže. Navíc mezi exportní artikly patřilo často „zbytné“ zboží, textil či sklo, tedy výrobky, které v době ekonomických problémů domácnosti přestávají pořizovat a své zbývající prostředky věnují na položky nezbytné, jako je základní potrava a ubytování. Češi byli vždy hrdí na to, že jejich země představovala průmyslovou základnu Rakousko-Uherska. Nyní se však začala ukazovat v nejhorší podobě odvrácená stránka této skutečnosti. Krize pronikala do ČSR pomaleji a postupně. Nejprve se negativně promítal pokles koupěschopnosti zemědělské populace. Potom přišel na řadu průmysl. Jen za rok 1930 poklesla výroba ve spotřebním průmyslu o více než deset procent. V něm však pracovaly téměř dvě třetiny všech průmyslových dělníků. Přitom již na konci roku 1930 Jaroslav Preiss, jeden z kapitánů československého hospodářství (vrchní ředitel Živnobanky), optimisticky ohlašoval, že …i dnešní krise bude překonána, snad nejsme ještě na jejím dně, ale nemáme již k němu daleko. Třeba ovšem vydržeti prací, spořením a třeba odříkáním. Cesta na dno však měla trvat ještě další dva roky. V této skutečnosti můžeme spatřovat důležité specifikum zdejší krize. V západních zemích krize kulminovala zpravidla již o rok dříve. A navíc v ČSR nenásledoval pomyslný „odraz od dna“ po celý rok 1933 a většinu roku následujícího. Hospodářský propad byl nejhlubší v prvních měsících roku 1933. Tehdy poklesl index průmyslové výroby pod šedesát procent předkrizového stavu. To je ovšem průměrné číslo. Některá odvětví vykazovala daleko horší čísla: kovoprůmysl 41,2%, textilnictví 59,2% či sklářství 42,2% (stav z dubna 1933). Výraznější hospodářské oživení nastalo teprve v roce 1935. Do roku 1937 se průmyslová výroba dokázala dostat téměř na svůj předkrizový stav (index 96 bodů v roce 1937, 100 bodů roku 1929), avšak masová nezaměstnanost nezmizela. V tomto roce během letních měsíců, kdy nezaměstnanost bývá tradičně nejnižší, registrovaly zprostředkovatelny práce stále ještě kolem 250 tisíc osob bez práce, zatímco ve stejném období roku 1929 to bylo pouhých 34 tisíc, což rozhodně nelze odůvodňovat pouze tím, že se v průběhu třicátých let výrazně zdokonalily metody sčítání.

Sociální aspekt Právě vysoká, a navíc dlouhodobá nezaměstnanost byla nejzásadnější sociální konsekvencí krize. A nadto čeští Němci byli postiženi daleko více než Češi. Jak prorocká byla slova nacistického předáka ze strany ­DNSAP Rudolfa Junga, když již v únoru 1930 hřímal za řečnickým pultíkem poslanecké sněmovny: Následky [současné dvoumilionové nezaměstnanosti v Německu] neomezí se jen na Německou říši. Celá střední Evropa…, bude musiti je nésti, a především i [československý] stát, jenž nyní pocítí, že není sousedem Francie, nýbrž sousedem bídné kolonie Německé říše, a to přímým sousedem… Asi ani sám v té chvíli nebyl schopen dohlédnout, jak tragická bude tato zkušenost pro německý i český a slovenský národ. Krizí nejpostiženější spotřební průmysl se nacházel především v pohraničních oblastech, obývaných převážně českými Němci. Není divu, že byli ochotni naslouchat propagandě o tom, že vláda vyhladovuje pohraničí, když viděli, že po celá třicátá léta je v jejich krajích nezaměstnanost několikanásobně vyšší než v českém, více zemědělském vnitrozemí. Právě v této skutečnosti tkví hlavní příčiny vzestupu iredentistických tendencí mezi českými Němci, které z Henleinovy SdP nakonec učinily nejsilnější politickou stranu v zemi, co do počtu hlasů ve volbách. Krize přišla jako na zavolanou pro Komunistickou stranu Československa, jejíž členská základna i přidružené organizace (především odbory) v roce 1929 zažily prudký otřes a pokles členské základny v důsledku dovršené bolševizace strany na V. sjezdu, kdy se dostali do čela strany tzv. karlínští kluci v čele s Klementem Gottwaldem. KSČ dokázala masové nezaměstnanosti efektivně využít a již v průběhu 1930 zformovala hnutí nezaměstnaných, které v letech 1930–1933 podniklo bezpočet demonstrací a dalších nátlakových akcí. O přitažlivosti hnutí vypovídá i skutečnost, že u příležitosti Dne nezaměstnanosti, vyhlášeného na 25. únor 1931, se podařilo zmobilizovat 200 tisíc lidí (možná i více). Přesto se však v posledních letech krize rozplynulo bez viditelnějších výsledků. Ostatně od počátku bylo úspěšnější při prosazování požadavků v obcích než na celostátní úrovni. Není pochyb o tom, že tehdejší systém sociální ochrany nebyl na takové finanční zatížení připraven. To ovšem platí pro všechny ekonomicky vyspělé země. Některé z nich však již ve třicátých letech začaly přikračovat k hlubokým reformám sociálního zákonodárství. Nejznámějším příkladem takové politiky je jistě americký New Deal. Spojené státy tehdy ustoupily od svého individualismu a důrazu na svépomoc a teprve nyní, téměř padesát let po Německu a Rakousku a dvacet let po Velké Británii, uzákonily základní systém veřejnoprávního sociálního pojištění. Právě heslo „social security“ (sociální bezpečnost), propagované F. D. Rooseveltem, se stalo krédem reforem sociální legislativy v příštích letech. Ve třicátých letech začalo rychle budovat svůj generózní sociální stát také Švédsko a rovněž další země (demokratické i nedemokratické) přistoupily k reformní legislativě. První zemí, o níž se tradičně tvrdí, že jako první ještě ve třicátých letech zrealizovala projekt „sociální bezpečnosti“, tedy zajištění každému občanu minimální životní standard jako nárokovatelné sociální právo, byl v roce 1938 Nový Zéland. Třebaže Československo ve dvacátých letech nepochybně patřilo z hlediska sociálního zákonodárství k evropské špičce, ve třicátých letech jeho legislativa začala postupně zaostávat. Přitom mezi prvními v roce 1918 uzákonilo osmihodinovou pracovní dobu a v roce 1924 se podařilo prosadit díky konsensu sociální demokracie a agrární strany novou právní úpravu veřejnoprávního sociálního pojištění (úrazového, nemocenského a starobního) pro zaměstnance. Posledním velkým krokem byla na prahu krize, v roce 1930, rozsáhlá reforma podpor v nezaměstnanosti. Největším nedostatkem byla skutečnost, že z této sociální ochrany byly zcela vyloučeny osoby samostatně výdělečně činné (až do roku 1948). Ve třicátých letech se již nepodařilo mezi politickými stranami nalézt shodu o dalších reformách a ČSR začala pozvolna v mezinárodním srovnání zaostávat.

„Ostrov demokracie“? Dodnes přetrvává v naší historické paměti přesvědčení o nezdolném československém „ostrovu demokracie“ v bouřící se střední Evropě třicátých let. Avšak to neznamená, že by zdejší politický systém nevykazoval krizové jevy. Ty nejmarkantněji vystoupily na povrch jednak v neustálém odkládání obecních voleb (došlo k nim až na přelomu jara a léta 1938 a jejich výsledky raději nebyly nikdy ani souhrnně publikovány) a jednak v parlamentních volbách 1935. Od roku 1929 až do roku 1938 fungovala v podstatě stále stejná vládní koalice, obvykle označovaná jako koncentrační. Koncentrovala totiž pravici i levici, stejně jako strany československé a německé. V roce 1931 si Karel Kramář, vůdce národních demokratů, pochvaloval, že v těžkých kritických dobách je zde v Československé republice majorita, veliká majorita, obsahující všecky třídy výrobní, ochotna pracovati společně na přemožení těžké krise, těžkých překážek našeho hospodářského života… Skutečnost, že široká koalice zahrnovala v zásadě všechny systémové strany, však měla i svou odvrácenou stránku. Za prvé jen těžko hledala konsenzus ohledně receptů pro řešení krize, takže nikdy nebyla schopna přijmout jasný dlouhodobý program, který by dal lidem naději a jistotu. Proto jednání této koalice spíše připomínalo politiku „vytloukání klínu klínem“ a její politika se soustřeďovala častěji na krátkodobá opatření než na dlouhodobé koncepce. Za druhé soustředění ústavně loajálních sil ve vládní koalici znamenalo, že chyběla systémová opozice. Nebezpečí tohoto faktu se jasně ukázalo v posledních prvorepublikových parlamentních volbách v roce 1935. Tehdy obdržely antisystémové strany (čeští fašisté, slovenští autonomisté, henleinovci a komunisté) přes 43% hlasů. Tyto strany z důvodů programových rozdílů sice nikdy nemohly sestavit funkční koalici, ale z tohoto výsledku vyplývá, že jen necelých 60% hlasů připadlo ústavověrným stranám (tedy stranám, které neměly v programu zásadní změnu ústavního uspořádání). Koncentrační koalice byla nevyhnutelná, aby vláda měla vůbec většinu. Z existence takových širokých koalic ovšem vyplývá, že nespokojení voliči jsou postaveni do těžko řešitelné situace. Při neexistenci systémové opozice nezbývá než volit opozici antisystémovou, což se v roce 1935 také stalo. Často dnes slýcháme otázku: Mohou se hrůzy velké hospodářské krize opakovat? Obzvláště dnes, kdy světové finanční trhy zažívají nebývalé otřesy, pociťujeme tuto otázku ještě více jako aktuální. Prozatím se zdá, že tomu mnoho indicií nenasvědčuje. Centrální banky postižených států (jistě i pod vlivem zkušenosti z přelomu dvacátých a třicátých let) nereagují restriktivní měnovou politikou zvyšování úrokových sazeb. Již v éře hospodářské stagnace osmdesátých let minulého století se některé evropské země dostaly na úroveň nezaměstnanosti z let velké krize, a přesto se nekonaly hladové pochody a demokratické systémy se neocitly pod tlakem extremistických hnutí. Proč dopad masové nezaměstnanosti nebyl podobný? Důvodů je několik. Jednak v důsledku vzrůstu životní úrovně měly domácnosti příležitost vytvořit si větší hmotné rezervy. Dále vzrostla zaměstnanost žen, což znamená, že oproti éře velké hospodářské krize je méně domácností, které jsou závislé jen na příjmu jedné osoby. A v neposlední řadě fungoval systém sociálního pojištění a záchranná sociální síť efektivněji, než tomu bylo ve třicátých letech. Vedle názoru, že stát musí intervenovat do ekonomického života, byl vznik sociálního státu nejvýraznějším dědictvím, které velká hospodářská krize zanechala poválečnému světu. I Československo po roce 1945, stejně jako ostatní evropské státy, přistoupilo k jeho urychlené výstavbě.

LITERATURA Z. Deyl, „Sociální politika ve druhé polovině 30. let“, Sborník k dějinám 19. a 20. století, svazek 13, Praha 1993, s. 249–271; J. K. Galbraith, Great Crash 1929, Harmondsworth 1963; F. A. Hayek, Osudná domýšlivost – Omyly socialismu, Praha 1995; V. Lacina, Hospodářská krize v Československu 1929–1934, Praha 1984; J. Rákosník, Odvrácená tvář meziválečné prosperity – Nezaměstnanost v Československu v letech 1918–1938, Praha 2008; L. Slezák – V. Lacina, Státní hospodářská politika v ekonomickém vývoji první ČSR, Praha 1994.

Jakub RÁKOSNÍK (nar. 1977) odborný asistent Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK. Specializuje se na moderní sociální dějiny 19. a 20. století, komparativní vývoj sociálních států a dějiny dělnického hnutí.

Kontakt

Dějiny a současnost

Dykova 15
101 00 Praha 10

Kontakty

E-mail
das@nln.cz
Telefon
224 220 191

Návštěva redakce

po dohodě
das@nln.cz