Ve zlomových okamžicích nejen českých, ale i světových dějin 20. století deklarovali zástupci šlechtických rodů hlásících se k českému národu věrnost státu v době nejvyšší míry ohrožení a sounáležitost s jeho občany.
Stalo se tak krátce po sobě celkem třikrát a v našich dějinách dosud naposledy: Nejprve ve dnech blížícího se „mnichovského“ pádu prvorepublikového Československa v září 1938, posléze necelé dva měsíce před nacistickou okupací a vyhlášením protektorátu Čechy a Morava a nakonec nedlouho po vypuknutí druhé světové války v září 1939. Ve vztahu šlechty a novodobé české společnosti zůstávají ve všeobecném povědomí zapsány události po roce 1918 provázené zákazem užívání šlechtických titulů, odstraněním výsad a privilegií z nich plynoucích, potažmo rozsáhlou pozemkovou reformou, která šlechtické rody připravila o značnou část jejich hospodářského zázemí. Neméně významný milník pak tvoří „mnichovské“ dny roku 1938 a následná nacistická okupace. V tomto údobí stupňujícího se tlaku hitlerovského Německa na Československo totiž dochází k zřetelnému vyprofilování pozic představitelů šlechty obývající historické hranice českého státu jak v otázce „národního“ sebepojetí, tak ideologické a politické orientace.
...