- papež
Asi teprve v 9. století se zúžil titul papa na římského biskupa biskupů (Episcopus episcoporum) a po 12. století se stal výlučným, leč nekanonickým titulem hlavy západního respektive katolického křesťanstva. Původně se totiž lat. slovo pāpa „otec, tatíček, páter“ vztahovalo povšechně na zástupce duchovního stavu a patriarchy (a v pravoslaví se jako pop udrželo dodnes), teprve později začalo být protekcionisticky vyhrazováno pro biskupy. Souvisí přímo s řec. pappas, „tatíček, papínek; duchovní otec“, které je chápáno jako dětské žvatlavé slovo (s typickým zdvojením slabik). Mezi další papežské tituly patří Pastor pastorum (pastýř pastýřů), Romanus nebo Summus pontifex (římský nebo nejvyšší pontifex neboli kněz), Pontifex maximus (velekněz, zpočátku ryze pohanský), Servus servorum Dei (služebníků božích služebník), případně Universalis papa (všeobecný otec). V češtině se papež objevuje záhy (již staroslověnština má papežь), nejspíše prostřednictvím starohornoněmeckého bābes (středohornoněm. bābes(t), dnešní Papst), kam se dostalo prostřednictvím středolat. pāpes. Ve starší češtině se dochovala roztomilá lidová etymologie slova papež, „to jméno počalo, když Silvestra... po Římě vodili na koni bílém a Vlachové divili se, řkúce: Pape, pape, co jest to, co jest to divného?“ (webový Staročeský slovník, s. v. papa), kde hraje hlavní roli obyčejné citoslovce údivu (ital. pàpe). — Být papežštější (třeba ve tvaru papežštější papeže nebo papežštější než censura) znamená být „důslednější“, většinou to však má, obzvláště u vyšších pohlavárů, chtějí-li být např. papežštější než disidenti, tragikomický přídech a věstí to neklamně chudost ducha. Papežátko bylo „papežovo dítě“, samozřejmě metaforicky (a ironicky), nejpravděpodobnějším prokreatorem býval totiž nezdrženlivý kněz, jinak též kuběnář.
dasik@nln.cz