Obecně platí, že podložku obrazů starých mistrů tvoří lněné plátno, anebo dřevěná (případně i měděná) deska. I tuto všeobecně platnou skutečnost musíme ovšem korigovat a doplnit. Tohoto úkolu se v případě obrazů, respektive jejich podložek, chopila Hana Seifertová a výsledky svého bádání shrnula do rozsáhlé publikace. Ačkoli v uměleckohistorické literatuře nebývá zvykem soustředit se na jednu stránku technického zhotovení obrazu, autorce jde právě o ni. Volba kamene jako podložky obrazu je totiž natolik přitažlivým projevem, že si vynucuje zvláštní pozornost. Zároveň jde o jev opomíjený — důvodem je patrně fakt, že máme co do činění s "pouhou" matérií. Pohled historika umění si všímá více ikonografie díla, analyzuje stylový rozbor či rozebírá širší souvislosti práce v kontextu tvorby konkrétního mistra. Přístup Hany Seifertové ukazuje, že klíčem ke správnému pochopení a interpretaci sledovaného objektu může být i materiál. Kniha, jež poprvé přináší souhrnný pohled na tuto kuriózní kapitolu dějin evropského malířství, přibližuje počáteční zájem o způsob malby na kamenných deskách, který se zdál zaručovat její mimořádnou stálost a neomezenou životnost, jak se ostatně domníval i teoretik, malíř a autor biografií italských umělců Giorgio Vasari. Vidina trvalé existence díla posilovala umělce v přesvědčení, že spolu s obrazem přežije na věky i jméno autora. Výtvarníky také lákala zvláštní textura povrchu kamenné desky a možnost experimentovat s přirozeným zabarvením kamene v kombinaci s nanášenými pigmenty. V knize rovněž můžeme sledovat celý vývoj pokusů s malbou na kameni a autorka připomíná i dobu, kdy se tato malba stala polozapomenutou epizodou.
...
Národní galerie v Praze, Praha 2008, 182 s., 590 Kč