V hrstce hebrejských pramenů o husitském revolučním hnutí, které dosud známe, nenalezneme téměř žádné důležitější údaje. Výjimku tvoří dopis Jakoba ben Mošeho ha-Levi, známého pod zkratkou Maharil (1335—1427), a výňatek z knihy „Emek habáchá“ Josefa ben Jošua ha-Kohena (1496 — zemřel po roce 1577), která z Maharilova dopisu čerpá. Obě zprávy byly publikovány v knize G. I. Pollaka: Halíchót kedem, vydané v Amsterodamu v roce 1846.
Maharil žil v době husitského revolučního hnutí v porýnských ghettech v Mohuči a Wormsu a své znalosti o husitech mohl proto získat jen prostřednictvím svých současníků. Nejzávažnější a z hle diska autora i nejvěrohodnější byly nesporně informace získané od židů přicházejících z Čech anebo z dopisů od českých židů — zvláště chebských — s nimiž byl Maharil v písemném spojení. Druhým zdrojem infor mací, zvláště hojných zpráv o průběhu husitských vítězství a po rážkách křižáků, byli pravděpodobně sami křižáci, kteří se na cestě k domovu potloukali po německých městech a nejednou žebrali u židovských dveří.
Husitské revoluční hnutí považoval Maharil nejen za hnutí sociální, namířené proti boháčům („...a pobili mečem všechny boháče, kteří jsou v Praze...“), ale i za hnutí vysloveně protikřesťanské, nikoliv jen proticírkevní...
Dějiny a současnost č. 9/1963, s. 4—8