Prokletí je těžko snášet, obzvlášť jde-li o prokletí básnické. Ale bylo by bez něj, bylo by bez desítek, stovek těchto skvělých proklatců vůbec nějakého vývoje duchovních dějin?
Sto dvacet čtyři let po edici památné Verlainovy knížečky Prokletí básníci (Potes maudits), v níž autor francouzského presymbolismu rozevřel vějíř s šesticí emfaticky načrtnutých podobenek svých generačních druhů a spřízněnců „prokletých“ osudem, objevila se v produkci progresivního pražského nakladatelství Fra publikace s názvem Bytosti schopné zemřít a podtitulem Francouzští prokletí básníci 20. století. Přestože v knize, sestavené a přeložené Václavem Jamkem, Erikem Lukavským a Petrem Zavadilem, náležitá úvodní či závěrečná komparativní studie chybí, souvztažnost je zřejmá: suma Verlainových drobných exaltací, kterou Karel Teige v hutném doslovu k prvnímu českému vydání z šestačtyřicátého roku označil za prorocké svědectví, ani na počátku 21. století neztrácí nic ze své niterné energie a inspirativnosti.
...