Dějiny a současnost

Rychlé odkazy

téma: Špioni a špionáž

Aktuální číslo

Boží bojovníci

Boží bojovníci

Dva vzorce husitského mýtu
Petr Čornej

Rychlá ztráta historického vědomí, umocňovaná vlivem pokleslé žurnalistiky nahrazující boření vžitých historických mýtů a stereotypů novými (či staronovými) černobílými schématy, poznamenala zvláště těžce obraz husitské epochy.

Husitský mýtus se ve skutečnosti zrodil dvakrát, vždy v jiné historické situaci. Obě jeho podoby mají ovšem společného jmenovatele, nerozlišují mezi historickým faktem a jeho významy. Husitský mýtus začali budovat sami husité, sdílející přesvědčení, že právě jim zjevil Bůh závazný výklad svého zákona a zároveň je pověřil úkolem napravit církev i celou křesťanskou společnost. Odtud už byl jenom krůček k představě, že jejich vystoupení znamená zásadní vlom do dějin, které evropský středověk chápal jako boží dílo. Základním historickým milníkem na pouti křesťanstva za dosažením spásy, vlastním cílem i smyslem pozemské historie, zůstával sice Kristův vykupitelský čin, avšak přijímání pod obojí způsobou (sub utraque) prosazené mistrem Jakoubkem ze Stříbra roku 1414 a Husova smrt na kostnické hranici v roce následujícím vracely v husitském pojetí křesťanskou ekumenu zpět na cestu vedoucí bezpečně do božího království. Zkažená římská církev, opustivší své skutečné poslání, takovou jistotu věřícím nedávala. Oprávněnost mesianistických náhledů i husitské interpretace křesťanských principů se zdála potvrzovat řada vítězství, jichž „boží bojovníci“ dosahovali ve svaté válce nad domácími i zahraničními nepřáteli. I když husitský program zamýšlel původně oslovit celé křesťanstvo, s pozitivní odezvou se v Evropě po plných sto let nesetkal. Tato skutečnost následně ovlivnila podobu husitského mýtu. Představa vyvoleného lidu, kterému Bůh, obdobně jako kdysi národu izraelskému, prokázal svou přízeň a jenž plní dějinné poslání, fakticky nepřekročila české hranice. I proto cizina a postupně rovněž domácí prostředí ztotožňovalo husity především s etnickými Čechy. Izolovaný utrakvismus, omezený na česko-moravský prostor, neztrácel ani ve druhé polovině 15. a na prahu 16. století vysoké mínění o sobě samém, svou existenci a svůj smysl musel ovšem neustále zdůvodňovat a potvrzovat. Galerii husitských mučedníků rozšířilo sedmnáct litoměřických měšťanů utopených roku 1420 v Labi a oslavováni byli kališníci svržení ve stejném roce do kutnohorských šachet. S mytologizovaným obrazem svých předchůdců a předků se kališníci identifikovali tím ochotněji, že historickou velikost husitství uznal na stránkách evropsky proslulého bestselleru italský humanista Aeneas Silvius Piccolomini (1405–1464). Pranic přitom nevadilo, že pozdější papež Pius II. vylíčil husity jako hrdiny, jejichž velikost tkvěla v barbarské udatnosti a v rozsahu kacířských bludů. Nástup velkých evropských reformací a zejména manifestační přihlášení se Martina Luthera k Husovým myšlenkám dodaly kališnickému sebevědomí mocnou vzpruhu. Ačkoliv český utrakvismus s žádnou reformační církví nesplynul, mohl nyní argumentovat tím, že právě husitství zahájilo proces nápravy křesťanstva a že Čechům náleží prvenství v podlomení moci římské církve. Obdiv předbělohorských kališníků k husitským předkům však plodil i nejeden paradox. Kult rekovného Žižky a neporažených husitských vojsk pěstovalo prostředí, jež se jakýchkoliv větších ozbrojených konfliktů děsilo. A tak zatímco na stránkách historických spisů počet obětí husitských zbraní neustále stoupal (původní zprávy odhadovaly množství padlých Němců v bitvě před Ústím nad Labem v červnu 1426 na tři až čtyři tisíce lidí, pozdní líčení z konce 16. století hovoří již o padesáti dvou tisících mrtvých), do skutečného boje se chtělo jen málokomu. I to byl důsledek dlouhodobých ničivých válek, které vyplňovaly téměř celý 15. věk a hluboce ovlivnily mentalitu české společnosti. Pobělohorské tažení katolické reformace proti husitským tradicím bylo vlastně jen pokračováním pozdně středověkých kampaní spatřujících v husitství nebezpečnou herezi, kterou je třeba vykořenit. Pověsti kacířského národa, za který katolická Evropa Čechy od Husových časů považovala, čelila rekatolizovaná pobělohorská společnost okázalým kultem domácích světců. Bohemia sacra (Svaté Čechy) vytvořila účinnou protiváhu heretické Čechii husitské. Zatímco umělci i vzdělanci barokní éry démonizovali Jana Husa a Jana Žižku zobrazovali jako lupiče i nelítostného vraha, památku předních husitských osobností ctili toliko tajní nekatolíci. Po celé barokní období tak výklad a hodnocení husitské epochy neopustily paradigma křesťanského dějinného nazírání a jeho teologického východiska. Katolíci v husitství nadále spatřovali kacířské hnutí, nezadržitelně strhávající své přívržence do pekelné tlamy věčného zatracení, naproti tomu evangelické církve je pokládaly za opětovné vykročení směrem ke spáse. Tradiční optika nazírání se pronikavě změnila na přelomu 18. a 19. století. V „odkouzleném“ světě osvícenců a obrozenců vystřídal Boha rozum. Husitský mýtus se tak začal rodit podruhé, tentokrát v podobě utvářené moderní racionalitou, která do minulosti promítla představy, programy a hodnoty dynamicky se utvářející nové společnosti. Často se přitom prolínaly a střetávaly protikladné zájmy. Zatímco osvícensky smýšlející kněží začali Husa prezentovat jako mučedníka svědomí a zároveň jako člověka hájícího primát státní moci proti papežské jedinovládě, snažila se rakouská propaganda získat Čechy pro obranu habsburské monarchie proti Napoleonovi cíleným odkazem na vojenskou udatnost husitů, oceňovanou mezi řádky i českými barokními učenci. V této atmosféře vznikla i Puchmajerova vlastenecky laděná óda Na Jana Žižku z Trocnova. V obrozenské společnosti nicméně ve vztahu k husitství dlouho převládaly rozpaky, bránící opětovnému rozkvětu husitského mýtu. Důvody jsou zřejmé. V osvícenském duchu vychovaná inteligence považovala husitské války za projev historicky překonaného náboženského fanatismu, nedůstojného člověka nové doby a odporujícího myšlence tolerance, již prohlašovala za nespornou hodnotu. Ze zřetele nelze ztrácet ani katolickou konfesi obrozenských vzdělanců i zdrcující většiny české národní společnosti. Pouze na první pohled proto překvapuje, že k aktualizaci husitského tématu dříve a razantněji sáhli čeští Němci, v jejichž prózách, básních a dramatech se v podivuhodné symbióze snoubí osvícenské názory a romantické rytírny s demokratickými i liberálními ideály, jež jazykově české prostředí akceptovalo jen zvolna. Doklad pro toto tvrzení skýtají kupříkladu román Der blinde Held (Slepý hrdina), který pražský rodák Carl Herlossohn-Herloš vydal roku 1841 příznačně v Lipsku, a rozměrná báseň Alfreda Meissnera Žižka, zveřejněná o pět let později. Aspekt spásy se z těchto textů téměř zcela vytratil a představitelé husitského hnutí zde vystupují jako protivníci tmářské katolické církve, která po dlouhá staletí již v zárodku dusila veškeré svobodomyslné snahy. I když v předvečer revoluce, a zvláště během let 1848–1849 zesílil i v česky psané beletrii zájem o husitské téma (za všechny autory uveďme alespoň prózy Karla Sabiny, drama Josefa Kajetána Tyla Jan Hus a s mimořádným ohlasem uvedenou divadelní hru Josefa Jiřího Kolára Žižkova smrt), není pochyb, že stěžejní roli při změně pohledu na husitství sehrálo vědecké dílo Františka Palackého, především příslušné svazky monumentálních Dějin národu českého v Čechách a v Moravě. Ač zakladatel moderního českého dějepisectví pocházel z tradiční bratrské rodiny, která se po vydání tolerančního patentu z nezbytí přihlásila k augsburské (luterské) konfesi, a již tím byl předurčen pro pozitivní ocenění husitismu, není jeho východisko teologické, nýbrž filozofické. Je neseno přesvědčením, že lidská touha po svobodě, rovnosti, harmonii a dokonalosti je odvěká a trvalá. Tato konstanta spojuje původní křesťanství s husitstvím jako posledním vzepětím staroslovanské demokracie a zároveň tvoří linii vedoucí k velkým evropským reformacím a následně k ideálům občanských revolucí přelomu 18.–19. věku. V Palackého bipolárním uvažování se husitství jeví jako několikanásobný svár, jako střetnutí mezi rozumem lidským a citem nábožným, mezi svobodou a autoritou i mezi demokracií a feudalismem (resp. aristokracií). Romantické přesvědčení o dějinném demokratickém poslání českého národa tu splývá vjedno s osvícenskou adorací „vzdělanosti“, včetně vzdělanosti „obecného lidu“, díky níž Čechové pomáhali otevříti duchu lidskému nekonečnou dráhu pokroku a osobiti jemu s větší svobodou také vyšší důstojenství. Jak je zřejmé, plodila změněná optika i jiný jazyk. Vyznavač liberálních hodnot zvolil i liberální slovník. Ve středověku užívané pojmy (národ, lid, svoboda, autorita, demokracie) pozměnily své sémantické spektrum, vedle nich operoval Palacký též s pojmy, které se v češtině objevily až v jeho době a jež husitská epocha neznala (stát, revoluce, feudalismus, socialismus, a zejména pokrok, chápaný jako kvalitativní vzestup organicky spjatý s ideou štěstí na pozemském světě). Základní teze Palackého koncepce husitství jsou známé. Prostřednictvím zjednodušujících výkladů, ať již šířených publicisty, politiky nebo umělci, se záhy staly součástí historického vědomí české společnosti, jejíž početné složky začaly po Bachově pádu spatřovat v husitech své předchůdce. Důvod, proč Palackého pojetí husitské doby jako nesporného vrcholu českých dějin, vyvolalo nadšenou masovou odezvu, je evidentní. Odpovídalo představě obrozeného, či přesněji moderního českého národa o sobě samém a o vlastním místě ve světě a v dějinách. Česká občanská společnost, která se formovala na základě příslušnosti k etnickému národu, nacházela v husitské epoše analogii k procesům, jimiž sama procházela. Husitství vnímala především jako národně české a výrazně protiněmecké hnutí se silným demokratickým nábojem, obracející se proti vysoké šlechtě a klerikalismu. Toto chápání husitů a husitské epochy se plně rozšířilo v časech tzv. táborového hnutí, jehož vyvrcholení spadá do let 1868–1870 a které zásadně přispělo k rozšíření novodobého husitského mýtu. Účastníci táborů lidu (již sám název, nahradivší anglické slovo meeting, odkazoval k husitství) sice manifestovali za české státní právo i další aktuální politické požadavky, sami se však stylizovali do role pokračovatelů husitského odkazu. Scházeli se často na husitských bojištích i na lokalitách spjatých s narozením, působením či skonem husitských velikánů a zde pod prapory s kalichem a mezi zpěvy písní Kdož jste boží bojovníci a Kde domov můj deklarovali svá stanoviska, přijímali petice a později též odhalovali mohyly, památníky i pomníky. Ačkoliv mytické události v původním slova smyslu nelze datovat, husitský mýtus se ve své prvotní podobě o data opíral a totéž platí o jeho moderní variantě. V historickém povědomí tak 6. červenec znovu ožil jako den Husova upálení a záhy k němu přibyl 11. říjen, den Žižkova skonu, i 30. květen jako vzpomínka na tragickou lipanskou bitvu, varující před českou nesvorností. Atmosféra táborové hnutí byla dozajista strhující a podmaňovala si především mladé senzitivní jedince, z nichž posléze vyrostla plejáda umělců (Svatopluk Čech, Jaroslav Vrchlický, Alois Jirásek, Mikoláš Aleš, Ladislav Quis i mnozí další), kteří husitský mýtus dotvořili v posud známé podobě. Husité tak v historickém vědomí zakotvili jako nositelé pozitivních českých vlastností, a tudíž i vzor pro obrozený národ. Pocházeli z lidových vrstev, především z mravně čistého venkova, prosazovali demokratické ideály, projevovali porozumění pro sociální otázky, nedůvěřovali aristokracii, dokázali se spojit proti odvěkým i silnějším nepřátelům, zvláště Němcům a Maďarům, a vlastní jim byla ochota obětovat hmotné statky a život za nadosobní hodnoty, zejména vlast a národ, i snaha tepat klerikální zpátečníky. Stáli tudíž na straně historického pokroku a zapsali se, ač nevelcí počtem, do dějin lidstva. Podlehli až poté, co nezvládli vnitřní rozpory a podlomili českou sílu v nešťastném lipanském střetnutí. K husitské tradici v tomto pojetí se oprávněně mohli hlásit jen etničtí Češi, nikoliv čeští či zahraniční Němci nebo katolíci, poslušní více papeže než národních zájmů. Byl to další z paradoxů, neboť více než devadesát procent příslušníků českého etnika se hlásilo ke katolickému vyznání. Novodobý husitský mýtus, očividně se napájející z romantického historismu, tak plnil zjevnou aktuální funkci a stával se nedílnou součástí politických zápasů. Po Palackého smrti se pokusila přisvojit si husitský odkaz mladočeská strana, které později básník Josef Svatopluk Machar propůjčil ironické označení „Boží bojovníci“. Svým způsobem oprávněně, neboť právě její poslanci na zasedání českého zemského sněmu v roce 1889 vyprovokovali prince Karla Schwarzenberga k známému výroku o husitech, kteří bohužel zvrhli se brzy v tlupu lupičů a žhářů. Tato slova zapůsobila jako rozbuška a v reakci na ně vznikl nápad postavit Husovi v Praze velký pomník, který se dočkal uskutečnění až v roce 1915. Ani ztráta mladočeské dominance na domácí politické scéně husitský mýtus neoslabila. S výjimkou katolických uskupení se všechny české politické strany rychle vznikající na přelomu 19.–20. století (národní socialisté, agrárníci, státoprávní radikálové i další) otevřeně hlásily k husitskému dědictví. Platí to i o straně realistické, jejíž vůdce T. G. Masaryk už roku 1895 vyzdvihl husitský mravní zápal i aktivní přístup ke světu jako vzor, na který navázalo obrození a na nějž musí navázat i moderní česká společnost, chce-li dosáhnout svých politických cílů. I Masaryk projektoval do svých úvah o husitech své představy a s historií nakládal více než volně. Doložila to ostatně jeho idea československého státu, pregnantně vyjádřená monumentálním Památníkem osvobození, který na pražském Vítkově propojil husitskou tradici s legionářským zápasem za samostatné Československo. Komunisté, kteří se v únoru 1948 chopili politické moci, nemohli zůstat stranou, byť s ničím originálním nepřišli. Po celou první republiku se k husitské tradici chovali s rozpaky (ostatně Hus byl katolický kněz), a pokud se k ní vyjadřovali, vlastně jen parafrázovali a modifikovali starší stanovisko sociálně demokratického představitele Karla Kautského, jenž v závěru 19. století zařadil husity mezi předchůdce socialistického a dělnického hnutí. Převažující české historické vědomí, chápající od časů Františka Palackého husitství jako nejslavnější období národních dějin, však komunisty přimělo, aby okázale manifestovali svůj vztah k husitům. Učinili tak jednoduše. Jiráskovo v zásadě národní pojetí, vyzdvihované a zpřítomňované Zdeňkem Nejedlým, naroubovali na marxistickou teorii třídního boje a sami se prohlásili za jediné oprávněné dědice husitských bojovníků. Ryze účelovou interpretaci husitské epochy začali na příkaz komunistického vedení šířit a popularizovat mnozí vědci i umělci. Husitství prožívalo velký, leč umělý boom, v němž se zrodila i známá filmová trilogie Otakara Vávry a M. V. Kratochvíla. Politické motivy rozsáhlé propagandistické kampaně byly však natolik zjevné, že přitažlivost husitského mýtu i husitské doby přímo diskreditovaly. Vědcům se tak sice naskytla možnost studovat, poznávat a vykládat husitství bez pověr a iluzí, z českého historického vědomí však pozoruhodná epocha rychle mizí, k čemuž mimo jiné přispívá její adorace nepočetnou nacionalistickou pravicí. Přezíravý vztah části české publicistiky vůči husitství však není na místě. Zatímco někteří novináři i autoři populárních textů nehodlají složitou husitskou problematiku pochopit a budují jakési antimýty či vyhledávají senzace, kupříkladu v sousedním (a tradičně katolickém) Polsku přitahuje husitská doba nejen pozornost seriózních badatelů, ale i beletristů, včetně úspěšného autora žánru fantasy Andrzeje Sapkowského. Husitský mýtus tak v postmoderní situaci i nadále prokazuje svou životnost.

LITERATURA J. Rak, Bývali Čechové, Praha – Jinočany 1994; J. Kořalka, František Palacký (1798–1876). Životopis, Praha 1998; J. Galandauer, 6. 7. 1915. Pomník mistra Jana Husa, Praha 2008.

Petr ČORNEJ (nar. 1951) přednáší dějiny na Literární akademii, vede doktorské studium českých a československých dějin na Pedagogické fakultě UK. Zabývá se historií pozdního středověku a dějinami historiografie. Naposledy publikoval spolu s Milenou Bartlovou rozsáhlou monografii Velké dějiny zemí Koruny české VI. 1437–1526 (Praha –Litomyšl 2007).

Kontakt

Dějiny a současnost

Dykova 15
101 00 Praha 10

Kontakty

E-mail
das@nln.cz
Telefon
224 220 191

Návštěva redakce

po dohodě
das@nln.cz