Rychlá ztráta historického vědomí, umocňovaná vlivem pokleslé žurnalistiky nahrazující boření vžitých historických mýtů a stereotypů novými (či staronovými) černobílými schématy, poznamenala zvláště těžce obraz husitské epochy.
Husitský mýtus se ve skutečnosti zrodil dvakrát, vždy v jiné historické situaci. Obě jeho podoby mají ovšem společného jmenovatele, nerozlišují mezi historickým faktem a jeho významy. Husitský mýtus začali budovat sami husité, sdílející přesvědčení, že právě jim zjevil Bůh závazný výklad svého zákona a zároveň je pověřil úkolem napravit církev i celou křesťanskou společnost. Odtud už byl jenom krůček k představě, že jejich vystoupení znamená zásadní vlom do dějin, které evropský středověk chápal jako boží dílo. Základním historickým milníkem na pouti křesťanstva za dosažením spásy, vlastním cílem i smyslem pozemské historie, zůstával sice Kristův vykupitelský čin, avšak přijímání pod obojí způsobou (sub utraque) prosazené mistrem Jakoubkem ze Stříbra roku 1414 a Husova smrt na kostnické hranici v roce následujícím vracely v husitském pojetí křesťanskou ekumenu zpět na cestu vedoucí bezpečně do božího království. Zkažená římská církev, opustivší své skutečné poslání, takovou jistotu věřícím nedávala. Oprávněnost mesianistických náhledů i husitské interpretace křesťanských principů se zdála potvrzovat řada vítězství, jichž „boží bojovníci“ dosahovali ve svaté válce nad domácími i zahraničními nepřáteli.
...